Poštovnictví v Aši - I.

Datum zveřejnění: 9. ledna 2024

1 / 2 / 3 / 4

Vývoj ašské pošty v letech 1700 - 1874
pod vedením poštmistrovského rodu Langheinrichů

Text: Erich R. Wölfel, Archiv für deutsche Postgeschichte, 1/1979 Frankfurt am Main

První poštovní stanice v Aši byla zřízena v roce 1697 z popudu chebského poštmistra Johanna Michaela Widmanna, a to ve spojitosti s tehdy budovanou poštovní trasou Lipsko – Cheb. Ašským poštmistrem byl jmenován Nikolaus Künzel, hostinský ze zájezdního hostince "U zlatého jelena" (pozdější restaurace a hotel "U pošty"), který se nacházel na ašském Tržním náměstí. Ten poštovní úřad spravoval jen několik let. Jeho dcera se 30.1.1699 provdala za Johanna Ambrosia Langheinricha z Hofu, jehož otec byl majitelem nejvýznamnější poštovní stáje v Hofu. Je možno se domnívat, že Langheinrich nastoupil na post ašského poštmistra již v roce 1700. Je zakladatelem ašské poštmistrovské rodiny Langheinrichů, která ašský poštovní úřad spravovala nepřetržitě až do jeho zestátnění (zerárnění) v roce 1874.

První aktivitou Langheinricha, která vycházela z popudu pražského poštovního ústředí, bylo vytvoření příčného spojení z Aše do Adorfu. Po přeložení linky Lipsko-Cheb na trasu přes Adorf, tak mělo být pro Aš zachováno napojení na tento důležitý poštovní spoj. Aš byla v oné době zčásti napojena také na linku Cheb-Erfurt, která vedla právě přes Aš a Hof.

Mapka poštovních tras na Ašsku a Chebsku

V oné době byl poštovní provoz v Aši prakticky zanedbatelný. V celém Ašském regionu bylo v roce 1688 pouhých 508 domácností, z čehož na městys Aš jich připadalo 143 a na Rossbach 71. Vezmeme-li do úvahy, že tehdejší průměrná domácnost čítala zhruba osm členů, dojdeme k přibližnému počtu 4.000 obyvatel celého Ašska. Přiměřeně tomu byla také výše služného poštmistra Langheinricha, která činila 144 guldenů ročně.

Jeho syn Johann Ernst Langheinrich převzal úřad ašského poštmistra v roce 1740. Nejvýznamnější událostí v jeho služební kariéře bylo zřízení poštovního spojení mezi Prahou a Erfurtem. Sousední poštovní úřady se nacházely v Hofu a Mühlessenu. Ašská hraniční poštovní stanice hrála důležitou roli jak pro Rakousko-uherskou poštovní správu, tak i pro Říšskou poštu Thurn-Taxisů. Z tohoto důvodu se obě strany snažily zajistit si spolupráci s ašským poštmistrem. Po zprovoznění nového poštovního spojení se Langheinrich dostal do přímého kontaktu s Říšskou poštou Thurn-Taxisů a nedlouho poté byl zavázán také coby císařský poštovní správce Říšské pošty Thurn-Taxisů v Aši, neboť byl zodpovědný za přepravu poštovních vaků do Hofu. Díky tomu měl na ašské poštovní stanici dvojí funkci: stal se také císařským říšským poštmistrem, který podléhal vrchnímu poštovnímu úřadu Thurn-Taxisů.

Tato zdvojená funkce byla u ašských poštmistrů zachována až do roku 1818. Langheinrichova činnost spočíval převážně v odbavování pošty, zapisování personálií osob cestujících poštovními dostavníky, jakož i v příjmu dopisů, peněžních zásilek, balíků, kufrů a beden. S dochvilností si tehdy, z povětrnostních důvodů, zřejmě nikdo nedělal žádné velké starosti. Především v zimním a jarním období docházelo zajisté k poměrně velkému zpoždění. Pro cestující, kteří tehdy cestovali společně se zásilkami, bylo proto velmi příjemné občerstvit se a odpočinout si v poštovním hostinci "U zlatého jelena".

Po smrti Johanna Ernsta v roce 1761 převzal poštovní správu v Aši jeho syn Johann Gottlieb Langheinrich. V průběhu jeho poštovní služby se z říšského poštovního spojení Erfurt-Praha stala zaběhlá instituce. O poměrech na ašské poště kolem roku 1780 jsme díky šťastné náhodě informováni do nejmenšího detailu. Ašská poštovní stanice byla totiž v roce 1782 kontrolována poštovním revizorem Pauerspachem, který byl pověřencem hrabat von Thurn-Taxisů. Pauerspach vypracoval velmi podrobný kontrolní protokol o této císařské říšské a zároveň c. k. české poštmistrovské úřadovně. V tomto kontrolním protokolu se praví, že Johann Ernst Langheinrich byl dne 22.1.1751 místopřísežně jmenován c. k. českým poštmistrem, a že dne 3.2.1763 získal od knížete Alexandra patent říšského poštovního správce. Tento patent pak byl obnoven jeho následníkem knížetem Karlem Anselmem dne 31.7.1773.

Johann Gottlieb Langheinrich, reprodukce dobové olejomalby

Majetek poštmistra byl byl vyčíslen na cca. 10.000 guldenů. Skládal se z objektu pošty s hostincem, z malého domku na náměstí, z 30ti plošných měrných jednotek (denní sáh) polností a 8 plošných měrných jednotek lesních porostů a lučin, které vynášely 40 kup sena. Poštmistr byl označován za poddaného barona Zedtwitze, ale zároveň také Království českého. Bylo chváleno také hospodaření hostince "U zlatého jelena". Poštmistr ho spravoval osobně a měl vlastní postilu s dvěma pomocníky. Vlastnil dva polozakryté a dva otevřené nákladní vozy, a pět výtečných koní. Jako služební oblek dostával od "ctihodného vrchního poštovního úřadu v Norinberku" každé dva roky uniformu, dvě úřední hole a dva klobouky, každou hůl a klobouk v ceně 4 guldenů.

Provoz na poštovní stanici v Aši probíhal následně:
- V neděli v noci mezi 22 a 23 hodinou přijížděl z Chebu pražský poštovní vůz a po ¼ hodině (vyhrazeno pro vykládání a nakládání zásilek) pokračoval přes Hof do Erfurtu.
- V pondělí mezi 5 a 6 hodinou přijížděl erfurtský poštovní vůz opět přes Hof a po ¼ hodině vyjížděl přes Cheb směrem do Prahy.
- Ve středu přijížděl pražský poštovní vůz stejně jako v neděli a ve čtvrtek přijížděl erfurtský poštovní vůz jako v pondělí.

V kontrolní zprávě jsou dále uvedeny všechny okolní osady, které mohly podávat a odevzdávat poštovní korespondenci v Aši. Dovoz této korespondence do Aše byl zajišťován pouze náhodnými posly. Mezi místy, která spadala pod správu ašské pošty, bylo možno nalézt také tehdejší bayreuthský městys Selb. Toto sběrné území však nesouhlasilo s historickými hranicemi Ašska.

Bývalý hostinec U zlatého jelena po přestavbě na hotel U pošty - vlevo kolem roku 1900, vpravo pak kolem 1930

Příjmy ašského poštovní úřadovny za rok 1780 lze vysledovat z následující soupisu:

Z důvodu své zdvojené funkce dostával ašský poštmistr výplatu od dvou stran, a sice od Thurn-Taxisů z Norinberku dostával „Ritt-Salario“ v hodnotě 200 guldenů, jakož i třetinu poštovních příjmů, které byly odhadnuty na 60 guldenů ročně, celkem tedy 220 guldenů; od vrchního c. k. poštovního úřadu v Praze nedostával žádnou pevně stanovenou částku, zato mu byly přiřčeny 2/3 poštovních příjmů, které byly odhadnuty na 282 guldenů. Jeho příjmy z této strany tedy v roce 1780 činily pouhých 188 guldenů - namísto 200 guldenů sjednaných v roce 1751. Kromě toho dostával poštmistr na nový rok "prémii" v hodnotě 5 guldenů a za každý dopis doručený adresátovi obvykle jeden krejcar, občas i více. Podle jeho údajů činil "krejcarový příjem" v roce 1780 50 guldenů. K tomu je dále nutno připočítat tržby za poskytování koní na zvláštní poštovní zásilky. Tyto příjmy činily podle vlastních údajů poštmistra 523 guldenů. K tomu přichází ještě poplatky za rozvoz novin, které nebyly vykazovány jako takové.

Na tomto místě by bylo zajisté zajímavé pokusit se na základě těchto hodnot zhruba odhadnout rozsah tehdejší korespondence. Z dochovaných poštovních záznamů z Aše je patrno, že zásilky byly zpravidla směrovány do dost odlehlých míst. Průměrné poštovné v té době činilo zhruba 13 krejcarů za poštovní zásilku (dopis). Mezi nimi byly zajisté také objemnější zásilky, které bylo nutno doručit pomocí koňského povozu, v tomto případě bylo nutno počítat zhruba s 15 krejcary za zásilku. To by znamenalo, že v roce 1780 bylo odesláno cca. 1200 zásilek, tedy 100 zásilek měsíčně. V případě čtyř úředních dnů v týdnu to znamená, že bylo denně doručeno zhruba 6 zásilek. Aby byl zvýrazněn význam těchto čísel přejděme krátce k nárůstu počtu obyvatelstva po roce 1688.

Podle zjištění čítal Ašský region v roce 1688 asi 508 domů. O sto let později máme k dispozici již spolehlivější čísla. Podle nich čítalo Ašsko v roce 1786 celkem 1284 čísel popisných. Oproti roku 1688 se tedy počet obyvatel téměř zdvojnásobil a čítal, za stejného předpokladu osmičlenné domácnosti, asi 10.000 obyvatel.

S přihlédnutím na tato čísla se zdá být odhadnutý rozsah poštovního styku pozoruhodný, zvláště uvážíme-li, že v tehdejší době si mohlo dovolit využívat poštovních služeb pouze několik málo rodin. Údaje kontrolního protokolu nám také dokazují, že Ašské panství udržovalo v roce 1780 podstatně větší poštovní styk směrem do Čech a na východ, než na západ a sever, neboť porto výnosy byly, jak již bylo řečeno, v poměru 282 ku 60. To znamená, že poštovní styk směrem do Říše činil pouze 1/5 celkového poštovního provozu. Přitom v počátcích poštovních služeb byla jistě výhoda na straně Říšské pošty.

Na základě předložených obratů je s podivem, proč byl poštmistrovský úřad v Aši vlastně Říšskou poštou Thurn-Taxisů vydržován. Zde však není možno přihlížet pouze na poštovní obrat v Aši, nýbrž je nutno uvažovat v širších souvislostech. Již sama skutečnost, že podstatná část korespondence z Rakouska směrem na sever šla přes Erfurt, čímž se vyhnula saským poštovním úřadům a tudíž i jejich poplatkům, činila Říšské poštovní spojení Praha-Erfurt rentabilním.

Vývoj ašské pošty v letech 1700 - 1874
pod vedením poštmistrovského rodu Langheinrichů

Inspekce měly v tehdejší době smyl nejenom v tom, že kontrolovaly úřadování poštmistra, nýbrž nabízely také možnost k podávání stížností. V té době existoval spor mezi ašským a hofským poštmistrem ohledně rozdělování zisků z distribuce novin. V Aši bylo mnoho občanů, kteří četli noviny vydávané na říšském území. K odběratelům patřila také hrabata von Zedtwitz. Tyto noviny bylo nutno abonovat u poštmistra, který objednávku předával na nejbližší říšský poštovní úřad – v tomto případě do Hofu. Předplatné nebylo v tehdejší době stanovováno pevně, nýbrž byl to právě poštmistr, který v určitých mezích určoval jeho výši. A jak se zdá, nebyl Langheinrich v tomto směru právě nejvstřícnější. Poštmistr z Hofu, který zaujímal u Thurn-Taxisů vyšší úřední pozici, přirozeně požadoval svůj podíl na zisku z distribuce, avšak Langheinrich nebyl ochoten odvádět mu jakoukoliv část tohoto výdělku. Ohrazoval se tím, že distribuce tisku v Ašském regionu je jen a jen jeho záležitostí, a proto si také nárokuje veškeré s tím spojené zisky. Vyšší instance v Praze podpořila Langheinricha vyjádřením, že hofský poštovní úřad nemá na Ašsku co distribuovat a poštmistr Wirth z Hofu má být v této věci vyrovnán norimberským vrchním poštovním úřadem na základě poloviny vykázaného zisku. Poté, co v této záležitosti došlo k několikeré výměně korespondence mezi Aší a Prahou na jedné straně, a Aší a Hofem resp. Norimberkem na straně druhé, využil Langheinrich příležitosti kontroly a dne 9.6.1782 opětovně zaslal do Norimberku žádost, ve které stálo, zda by mu v budoucnu nemohly být noviny zasílány přímo do Aše, aby tak mohl obejít Hof. Zda této žádosti Norimberk vyhověl není známo. Spor byl – zřejmě z důvodu předčasného úmrtí Langheinricha – později urovnán pozůstalou vdovou a hofským poštmistrem Wirthem.

Úmrtím Johanna Gottlieba Langheinricha staršího dne 4. srpna 1782 končí staré časy ašské pošty. Vdova Langheinrichová zaslala okamžitě po smrti svého muže knížatům von Turn a Taxis prosbu, ve které žádala, aby byl úřad poštmistra převeden na jejího tehdy osmiletého syna, přičemž jí by byly doživotně zachovány z toho vyplývající příjmy. Až do plnoletosti svého syna chtěla vésti veškeré poštovní záležitosti sama, jak to ostatně činila již v době nemoci svého muže. V Řezně této prosbě nebylo vyhověno, neboť příslušní úředníci se obávali pozdějších sporů mezi matkou a jejím synem. Proto pověřili hofského poštmistra Wirtha, aby s paní Langheinrichovou zahájil jednání ohledně následnictví. Oba pak vypracovali protokol, ve kterém bylo žádáno, aby vdova Langheinrichová byla doživotně ustanovena vedením říšské poštovní stanice v Aši, a aby jejímu synovi Johannu Gottliebu mladšímu byl do budoucna vystaven následnický dekret.

Avšak ani tento návrh nebyl v Řezně schválen. Neboť Johann Gottlieb ml. měl s dovršením plnoletosti převzít poštovní stanici a stáj v Aši, a jelikož zároveň zdědil rakouský c. k. titul poštmistra, byly by oba úřady spravovány dvěma osobami. V tom spatřovali úředníci zdroj pozdějších nepříjemných sporů. Aby bylo dosaženo průhledných poměrů, byl nakonec paní Langheinrichové svěřen úřad říšského poštmistra – a to do té doby, než její syn dovrší plnoletosti, a tomu byl vystaven požadovaný dekret.

Paní Langheinrichová působila v Aši coby poštmistr až do své smrti v roce 1792. Po smrti své matky převzal vedení ašské pošty tehdy sedmnáctiletý Johann Gottlieb Langheinrich mladší, který ji spravoval až do roku 1849. Byl bezpochyby nejvýznamnějším potomkem ašské poštmistrovské rodiny a patří - vedle Johanna Michaela Widmanna z Chebu - k největším poštmistrovským osobnostem v severozápadních Čechách. Díky své důvěrné známosti s Johannem Wolfgangem Goethem, který u něho v Aši často během svých cest do různých českých lázní nocoval, a se kterým si také dopisoval, se Langheinrich dostal také do krásné literatury. Během svého více než padesátiletého působení v úřadě (v letech 1792-1818 ve zdvojené funkci) zaměstnával poštovní úřad v Praze a Řezně stále novými projekty, které prosazoval s neoblomnou vytrvalostí, přičemž bylo jedno, zda se jedná o nové tranzitní komunikační spoje, plány nových silnic, nově budovaná nebo překládaná poštovní spojení, nebo jeho soukromé záležitosti. O jeho neúnavné činnosti by se dala sepsat samostatná práce.

Nejstarší razítka poštovního úřadu v Aši, vlevo pošty Turn & Taxis od roku 1808,
vpravo C.a K. pošta od roku 1798 (viz také str. 5)

Příkladem, jak řešil stávající problémy, budiž zřízení povozní pošty mezi Aší a Hofem, kterou provozoval v letech 1803-1805. Prehistorie této dráhy je nám již známa. V roce 1749 vedla ke zřízení Říšské poštovní linky Erfurt-Praha, kdy poštu přepravoval jezdec na koni. Dále víme, že již Marie Terezie vyslovila přání, přeměnit a rozšířit tuto jezdeckou poštovní linku na povozní poštovní linku z Prahy do Aše. Tento projekt byl ve skutečnosti realizován pouze zčásti. Již v roce 1791 byla v letních měsících zřízena pravidelná poštovní vozová linka mezi Prahou a Karlovými Vary. Ta však byla již v roce 1793 z důvodu prodělečnosti opět zrušena. Až v roce 1800, po zestátnění karlovarského poštovního úřadu, byla v letních měsících mezi Karlovými Vary a Prahou zřízena povozní pošta, a teprve v roce 1805 pokročila záležitost tak daleko, že do Aše po dlouhé době dorazil první poštovní vůz. Tentokrát přijel z Karlových varů. Langheinrich systematicky podporoval tento projekt již od roku 1803 a měl zájem především na prodloužení povozní pošty až do Hofu. Dne 7. září 1803 sdělil dvornímu radovi a správci poštovního úřadu v Norimberku von Planckovi, že v Praze se počítá se zřízením povozní pošty z Karlových Varů, přes Cheb a Aš až do Hofu, a navrhl, aby byla pokud možno okamžitě zřízena poštovní linka z Hofu do Aše, po které by jednou týdně jezdil poštovní vůz. Jím vypočtené náklady za tento provoz činily 156 Guldenů ročně.

Knížecí dvorní generální ředitelství Thurn-Taxisů v Řezně reagovalo váhavě, nikoliv však odmítavě, a žádalo poštovní úřad v Hofu o zaujetí stanoviska. V Hofu v té době existoval již více než 100 let hraniční poštovní úřad, který realizoval veškerý poštovní styk Říšské pošty se Saskou kurfiřtskou zemskou poštou. Zde se sbíhaly důležité spoje mezi Řeznem a Norimberkem na jihu, Lipskem na severu a Drážďany a Vratislaví na východě. Aby tyto poštovní spoje a s tím související příjmy z poštovního styku zůstaly zachovány, byl postoj k Langheinrichovým plánům odmítavý, a došlo k pokusu zničit je všemi prostředky. Ani osobní námitky ašského poštmistra v Hofu nedokázaly přesvědčit tamější poštovní úředníky. Ti tvrdili, že by povozní pošta nebyla, nehledě na špatné silnice mezi Aší a Hofem, v žádném případě rentabilní. Navíc není vůbec jasno, co by se při stávající finanční tísni vůbec do Čech resp. z Čech vozilo. Co se však přepravy zásilek mezi velkými obchodními centry Frankfurtem, Norimberkem, Lipskem a Čechy týče, existuje zde mnoho kvalitnějších a ostatně také kratších tras, jako např. přes Berneck a Cheb do Prahy. Pokud by se mělo vykonat něco pro zlepšení poštovního spojení, dalo by se maximálně uvažovat o zřízení pravidelné poštovní linky mezi Bayreuthem a Chebem - přes Berneck, kterou by bylo dobré vést průmyslovou oblastí Wunsiedelu. Tam by pak bylo také zapotřebí zřídit poštovní úřadovnu. Tato povozní pošta by plně postačovala k zajišťování přepravy zboží mezi západem Říše a Prahou. Kromě toho průmysl v okolí Wunsiedelu je na podstatně vyšší úrovni, než průmysl na území Ašského panství.

Langheinrich, který byl o těchto argumentech spraven, srovnal ze svého pohledu význam obchodních center Hofu a Bayreuthu a došel k tomu závěru, že novou povozní poštou by se z Dolních zemí a západu Říše dala přes Hof do Čech dopravovat podstatná část obchodního zboží. Dále tvrdil, že Bayreuth je oproti Hofu – z hlediska obchodního centra – zcela bezvýznamným. A co se silnic týče, tvrzení, že cesty mezi Hofem a Aší jsou na špatné úrovni, je naprosto mylné. V této záležitosti je možno se dotázat významné vídeňské spedice. Oproti tomu jsou právě silnice v pohoří Smrčin v zimním období průjezdné jen velmi stěží, čehož důkazem budiž loňské umrznutí jednoho povozníka. Se sněhem je tam nutno počítat dokonce v červnu. Kromě toho průmysl oblasti Sechsämterlandu je ve srovnání s Ašským regionem naprosto bezvýznamný. S úsměvem dnes také můžeme číst Langheinrichův popis Sechsämterlandu: Schirding je farní ves, Thiersheim je díra se 111 domy bez jakéhokoliv průmyslu, Bernstein a Oberrösla jsou taktéž farní vesnice, Weißenstadt je městečko se 150 domy a 800 obyvateli s několika málo kovárnami na výrobu hřebíků, jinak zcela bez průmyslu, neroste tam ani obilí. Knopfheur v takzvaném Pekle je zato nejstrašnějším místem v pohoří Smrčin. A co se Wunsiedelu týče, ten se nachází 3 hodiny bokem a není v něm ani okresní úřad. Má toliko 350 domů, několik továren a vede nepatrné obchody s Horním Falckem, což lze vysledovat z vysokých celních poplatků. Mimo to byly tyto obchody sjednávány 11 „bankrotéry“. Nejvýznamnější částí tohoto regionu je Selb, ve srovnání s Aší je však i toto místo vzdálené od ní ½ hodiny cesty zcela bezvýznamné.

A zatímco se spor mezi Aší, Hofem, Norimberkem a Řeznem táhl dál, spravila pražská vrchní poštovní správa dne 25. srpna 1804 poštmistrovské úřadovny v Karlových Varech, Zwodau, Aši a Hofu o tom, že jeho císařské veličenstvo ráčilo dvorním dekretem z 19. června 1804 a guvernérským dekretem ze 17.8.1804 co nejmilostivěji schválit zřízení povozní pošty z Prahy přes Karlovy Vary, Cheb a Aš do Hofu. Pošmistr Wirth z Hofu sice také podepsal přijetí této zprávy, ohradil se však v Řezně proti tomu, že mu byl na vědomí dán dokument pražské vrchní poštovní správy, která ho – coby úředníka Thurn-Taxisů – nemá o čemkoliv spravovat. O této relativně bezvýznamné záležitosti se nám dochovala velmi obšírná korespondence mezi Hofem, Norimberkem a Řeznem.

Mezitím však byla do této záležitosti zapojena nejvyšší místa: Norimberk spravil berlínská ministerstva a Langheinrich – po té, co nezískal žádnou podporu ze strany říšské pošty – napsal pražským a vídeňským úřadům. Spor o oba projekty byl nakonec vyřešen tak, že byly schváleny oba: od roku 1805 jezdila povozní pošta mezi Hofem a Karlovými Vary. Byla však částečně přerušena následnými válečnými zmatky (Napoleonské války). Její provoz se však dá jednoznačně prokázat, a to z hlášení poštovního úřadu v Hofu z let 1818 až 1824. Po roce 1811 byl nakonec uskutečněn také přepravní projekt Berneck – Wunsiedel – Cheb. Poštovní úřad ve Wunsiedelu mohl být totiž zřízen až po tomto roce, neboť pošta Thurn-Taxisů v bayreuthském knížectví přešla nejprve do francouzské a od roku 1809 do bavorské správy.

Od roku 1809 existovala bavorská pošta také v Hofu a poštovní oblast Thurn-Taxisů tak již nesousedila přímo s Ašským panstvím. Zvláštní bylo, že se poštovní úřadovna Thurn-Taxisů v Aši udržela – coby strategické „předmostí“ – až do roku 1818. Dne 18. října tohoto roku došlo generální ředitelství Thurn-Taxisů ve Frankfurtu k závěru, že Ašský celní poštovní úřad, který byl vydržován 280 guldeny a 48 krejcary, se z důvodu minimálního poštovního styku již nerentuje, zejména když Česká pošta nyní bude jezdit do nové, zmenšené poštovní oblasti Thurn-Taxisů v Thüringenu přes Schleiz, mimo ašskou poštovní stanici. Proto byl učiněn návrh tuto poštovní stáj zrušit. Od roku 1819 se tak v Aši nacházel pouze c. k. celní poštovní úřad. Povýšení na poštovní úřad bylo Prahou inicializováno již v roce 1817.

Po smrti Johanna Gottlieba Langeinricha mladšího převzal v roce 1849 vedení ašského poštovního úřadu jeho nejmladší syn Franz Langeinrich, který ho spravoval až do jeho zestátnění. Tím pak byla završena téměř 200letá záslužná činnost této poštmistrovské rodiny v Aši. Franz Langeinrich si po roce 1874 vedle svého hotelu Pošta ponechal také ašskou poštovní stáj, která však v počínajících časech rozvoje železnice brzy ztratila na významu.

Ašská poštmistrovská rodina Langheinrichů

Zdroje::
Chronik der Stadt Asch 1895 - 1942, Band I. / II.;
Benno Tins – Die eigenwillige Historie des Ascher Ländchens 1977;
Archiv für deutsche Postgeschichte, Heft 1/1979;
Die Briefmarken und Sonderstempel des Sudetenlandes, Dresden 1939;
Hugo Hörr - Postwertzeichen des Sudetenlandes, Dresden 1940;

Pokračování na následující straně

1 / 2 / 3 / 4