Poslední válečné dny v Hazlově

Aktualizace:

Sepsala Albine Felbingerová

Počátkem roku 1945 postupovali nepřátelé ze všech stran do středu Říše a bylo jasné, že naše domovina bude posledním válečným dějištěm. V lednu byla v hazlovské škole východním uprchlíkům vyhrazena tělocvična a několik tříd. Vyučováno bylo na přeskáčku jen ve dvou zbývajících třídách.

30. ledna dorazilo 200 uprchlíku ze Slezska. Vyučování nyní probíhalo ve staré obecné škole v Kovářské uličce (Schmiedgraben) v klubovně místní organizace Hitlerjugend. V této době houkaly denně tovární sirény a hlásily blížící se nepřátelské letecké svazy. Zprvu přelétaly jen v noci, později, kdy už neexistovala protiletecká obrana, létaly i za bílého dne. Pokud se člověk nacházel zrovna venku, musel rychle vyhledat nějaký úkryt. Několikrát došlo k napadení shluku lidí před obchody s potravinami. Mrtví pak byli dopraveni rovnou na hřbitov a zde v tichosti pochování za účasti duchovního a několika nejbližších. Ve dne i v noci bylo slyšet dunění nepřátelských děl, které se stále blížilo. Tak za všeobecné nervozity uběhl březen.

11. dubna došlo kokem 19 hodiny nedaleko drážního domku k napadení osobního vlaku hloubkařem. Po útoku zůstalo 24 mrtvých – samí maďarští vysokoškoláci, kteří prchali do Říše. Mrtví byli zabaleni do dek a dopraveni do Hazlova do hřbitovní kaple. Byli pohřbeni do masového hrobu. Mladý lékař, jehož rodiče byli také v napadeném vlaku, byl pochován separátně. U Palmeho a v Zámeckém pivovaru byly armádní sklady. Tyto sklady byly vyklizeny a jejich obsah byl 16. dubna rozdělen místnímu obyvatelstvu. V Hammermühle byl velký sklad obilí. Toto obilí bylo 22. dubna taktéž rozdáno obyvatelstvu. Jelikož na cestě k Hammermühle byl vykopán 2 metry hluboký protitankový příkop, museli všichni, kteří si přišli pro obilí, zdolat za deštivého počasí se svými ručními kárkami tuto hlubokou překážku.

Útoky nepřátelského letectva sice neustávaly, avšak naše obec zatím nebyla napadena. Američané byli již před Aší. 20. dubna bylo město Aš obsazeno. Jeden americký oddíl postoupil ze Selbu přes Buchwald a Halbgebäu (Podílná) až k Hazlovu. U „Břízy” byla nahromaděna německá dělostřelecká munice.

24. dubna nepřítel překročil bavorskou hranici a začal dělostřelecky ostřelovat naši obec. Německý velitel Hazlova nechal vyhodit do povětří místní mosty (Hirschmühlbrücke, Bahnbrücke a můstky přes potok u restaurací „Kasino” a „Brusch”). Vyslal také nepříteli naproti k Polné (Hirschfeld) vojenský pracovní oddíl. Kolem 13 hodiny bylo ostřelování Hazlova tak intenzivní, že do středu obce dopadal granát za granátem. Všichni obyvatelé se ukryli ve sklepích a vyčkávali ve strachu, jak věci dopadnou. Dva němečtí vojáci přišli večer velmi rozrušeni do našeho sklepa, kde bylo shromážděno 24 osob, a požádali o úkryt, ale již padlo u domovních dveří několik výstřelů a jeden americký voják rozrazil dveře do sklepa a ptal se po oněch dvou vojácích, kteří museli vyjít ven a byli odvedeni.

Obec Hazlov se poté vzdala. Na každém domě musela viset bílá vlajka. Nyní jsme vydechli, neboť konečně skončilo ostřelování. Příštího dne jsem šla hned ráno na hřbitov. Zde byla na kapličce poničena zvonička a rozbito několik oken. Domek vedle „Dráteníka” byl těžce poškozen, malý hostinec hned vedle pekaře Berneta byl zcela zbořen, na statku sedláka Riedla byl na střeše zničen vikýř, několikrát zasažen byl i hostinec Kasino, celé zde nezůstalo jedno jediné okno. V místní části „Birkl” byla střepinou granátu ve svém bytě zabita paní Ficklová. Na křižovatce Hirschfeld-Frankenhaus leželi u cesty 4 mrví příslušníci RAD (Říšská pracovní služba). V Halbgebäu (Podílné) a Hirschfeldu (Polné) se toho také událo mnohé. Několik domů bylo vypáleno dělostřelbou poté, co se v nich zakopala domobrana. Mnoho rodin muselo narychlo opustit svá obydlí, aby se v nich mohli ubytovat okupanti.

Američané nyní začali zakopávat děla a stavět stany. Poté započali s palbou směrem na Vojtanov, Starý Rybník a Skalnou. Za mým domem stalo na louce pět děl, která až do 8. května hrozně duněla prakticky nepřetržitě. Za Cihlovými domky (Ziegelhäuser) byla umístěna dvě malá letadla, která zde vzlétala a přistávala.

Američané se brzy spřátelili s místním obyvatelstvem. Byli překvapeni, že zde, v „Česku”, jsou jen výhradně Němci a prohlašovali, že byli oklamáni. Dětem rozdělovali čokoládu, cukrovinky a dobrý bílý chléb. Měli obrovské zásoby proviantu a jejich kuchyně byla po celý den obležena našimi hladovými dětmi. V místních domech pečlivě hledali víno a likéry.

8. května přineslo rádio hlášení o bezpodmínečné německé kapitulaci na všech frontách. Nyní bylo možno opět bez obav vyjít na ulici. Avšak objevilo se nové obrovské nebezpečí: němečtí vojáci silně zaminovali lesy ve směru na Buchwald, Aš a Výhledy. Několik místních občanů, kteří nic netušili a chtěli v lese sbírat dřevo a houby, bylo těmito minami těžce zraněno, většinou přišli o obě nohy. Jeden mladý pár, který bombardováním Chebu přišel o svůj příbytek a nyní byl ubytován u svých příbuzných v Lipné, šel pracovat s dobytkem na pole, kde narazil na minu. Mladý muž a oba voli byli zcela roztrháni, žena přišla o zrak. Téměř každý týden bylo hlášeno jedno neštěstí.

Německé lazarety byly zrušeny a zranění vojáci, i ti jednonozí, se museli vydat pěšky domů. Několik týdnů bylo vidět tyto chudáky v jejich zuboženém stavu postávat a sedět podél cest. Doufali, že je snad vezme některý z kolem projíždějících nákladních vozidel. Jejich prosby o svezení však byly většinou nevyslyšeny. Několik těchto navrátilců bylo v okolních lesích roztrháno minami. Naše domovina byla Američany obsazena jeden rok, poté je vystřídali Češi, kteří si na nás pomstychtivě vybíjeli svou neomezenou moc.