Aktualizace:
ze vzpomínek tehdejšího úřadujícího starosty Hanse Teschnera
Rossbacher Heimatbote 1965
Již v zimním období, na přelomu let 1944/45, byly často vyhlašovány letecké poplachy, někdy i dvakrát za noc. Spousta pomocníků z řad protiletecké obrany, hasičů, mladých spojařů, červeného kříže, pracovníků obecního úřadu apod. šlo ráno nevyspáno na šichtu do továrny. Potravinové lístky v té době již prakticky neexistovaly, pouze poškozenci leteckými nálety měli určitý nárok, ale těch bylo v Rossbachu pouze několik v řadách nově příchozích.
Mezi válečnými zajatci a zahraničními dělníky byl s postupem fronty znát určitý neklid. Jelikož v Rossbachu s nimi bylo nakládáno všeobecně lidsky, nebyly po jejich osvobození zaznamenány žádné větší výtržnosti, rabování či akty pomsty s následkem smrti. Zvláště u francouzských válečných zajatců je nutno zmínit příkladnou disciplinovanost, což se již nedalo říci o francouzských civilních dělnících z továrny Otnima. Když mělo být několik posledních z nich přemístěno na dosud prázdná místa v ubytovně u Hendelbecků v Růžovém údolí, váleční zajatci se proti tomu rázně vzepřeli. S Rusy také nebyly žádné větší problémy. Ti byli rádi za trochu brambor a ubytování v teple. Dostávali také podstatně víc brambor a uhlí, než jim bylo podle předpisů určeno. Část z nich byla nasazena v zemědělství, kde obvykle dostávali stejnou stravu, jako osazenstvo příslušných usedlostí.
Koncem ledna nebo začátkem února 1945 došlo k pádu anglického bombardéru do Farského lesa. Večer po leteckém poplachu bylo mezi 10 a 11 hodinou směrem na sever vidět ohnivou záři, která nemohla být moc daleko. Z výšiny vedle sokolovny pak bylo vidět plameny šlehající z trosek letadla. Obrovská gumová kola hořela jasným plamenem, kolem byl dosud sníh a celé okolí bylo osvětleno jako za bílého dne. Příslušníci SA zajistili uzavření širokého okolí, protože nikdo nevěděl, zda se ve shazovacích šachtách dosud nenachází bomby. Okamžitě bylo uvědomeno letecké velitelství v Chebu a záhy dorazivší experti vydali další pokyny. Mezitím byli na kraji lesa, mezi stromy, nalezeni dva členové posádky letounu, kteří však nejevili žádné známky života. Na svou válečnou misi vyrazili z domovské základny jen v polobotkách. Druhého dne dorazili další důstojníci z chebského letiště a vyšší policejní úředníci. Mezitím bylo zjištěno, že shozové šachty jsou prázdné. Kam tyto bomby dopadly v tomto okamžiku nebylo možno zjistit. Zda na místo určení, kde rozsévaly smrt, nebo bylo odhozeny nouzově. Krátery po podobném nouzovém odhozu byly později vidět v lese nedaleko Waldfriedenu. Silné borovice v bezprostředním okolí obrovského kráteru byly čistě uťaté ve výšce 2 – 3 m.
Bombardér z Farského lesa musel být těžce poškozen, neboť klesal a rozpadal se již od rybníků v Bärenlohu (část Bad Elsteru). Odtamtud také bylo možno sledovat jeho trosky. Nafukovací člun ležel nedaleko Vysokého kamene a nad bývalým Lazarovým mlýnem byli s padáky nalezeni dva další členové posádky. Padáky se kvůli malé výšce nestačily zcela otevřít. Na polích kolem sokolovny bylo rozeseto množství munice a kluci ještě několik dní nosili na obecní úřad jednotlivé patrony nebo celé kulometné pásy. Záď letounu se střelcem ležela v křoví nedaleko hostince Grenzschänke a další letec byl nalezen v letadle, které se zabořilo hluboko do půdy. Celkem to bylo 6 letců a pět kulometů. Jeden z těžkých motorů ležel pěkný kus daleko, zabořený v poli nad Ochsenrangem.
Smíšená komise v průběhu dalších dnů zajistila obsah kapes šesti členů posádky, vše bylo uloženo do očíslovaných sáčků. Na obecním úřadě pak bylo založeno šest složek se všemi údaji z osobních průkazů, obsahem kapes, apod. Mrtví letci byli důstojně pohřbeni do společného hrobu na místním hřbitově. Nedošlo k žádnému nepatřičnému nakládání s mrtvou posádkou. Během pozdější exhumace spojenci bylo možno provést jejich jednoznačnou identifikaci. Všechna námi provedená opatření byla z lidského hlediska správná a např. Richarda Landrocka, který padl do amerického zajetí, zachránila před odplatou. Spojenecká komise později v Rossbachu vyslovila dík za vzornou péči o sestřelené.
Nápadné tehdy bylo, že každý z letců u sebe měl knoflík do límce. Jeden v límci košile, ostatní na kapsách blůz a kalhot, aniž by tyto knoflíky měly nějakou funkci. Než byly věci odeslány do Chebu, zkoumal jsem jeden z těchto knoflíků, a po odstranění bílého celuloidového povrchu jsem v knoflíku objevil složenou mapu natištěnou na tenoučkém hedvábném šátku.
Totální válka zanechávala ve společnosti a v životech jednotlivců stále hlubší stopy. Nedostávalo se základních surovin, a to jak ve zbrojním tak i spotřebním průmyslu. Řada živností a menších průmyslových závodů musela být zavřena, jejich majitelé a zaměstnanci byli odvedeni do Wehrmachtu nebo do veřejných služeb. Spojenecké bombardovací svazy přelétaly po nebi jako komáří hejna i za bílého dne. Uprchlíci z východu přijížděli i ze Slovenska, tito Slováci se po příchodu Čechů přidali na jejich stranu.
V roce 1945 přišlo brzy jarní počasí a s ním započal průjezd německého vojska ze všech světových stran, od ucelených oddílů nejrůznějších zbraní, až po osamocené vojáky. Místní obyvatelé jim všemožně pomáhali a především ukazovali cestu požadovaným směrem. Jedinou větší jednotkou, která spořádaně prošla Rossbachem směrem na Aš, byla jednotka Říšské pracovní služby. Skoro ještě hoši se svými veliteli a s kompletní výzbrojí. Snad později nepadli do rukou Čechům, to by přežilo asi jen málo z nich. Zato jednotka námořnictva od Severního moře dorazila na 14 vozidlech bez důstojníků, aniž by cestou vypálili jediný náboj. Zato měla na svých nákladních vozech spoustu benzínu, tuku, mouky a ostatního nedostatkového zboží. Díky svému chování byli v širokém okolí velmi neoblíbení.
Docházelo k svévolnému zabavování nejrůznějších vozidel a kol, často přímo na ulici. Všude byly odhazovány pancéřové pěsti a nejrůznější střelné zbraně. Jelikož tyto nálezy byly většinou hlášeny a zbraně byly odnášeny do bezpečí, nedošlo k žádnému většímu neštěstí. V lesích kolem Krásňan se válely funkční i zničené granátomety, protiletecká čtyřčata, plynové masky, helmy a podobný vojenský materiál. Americké jednotky se blížily od západu a k saské hranici postupovali Rusové. Továrny byly zavřeny a ustal také veškerý společenský život.
V továrně bratří Uebelů byl zřízen důležitý sklad šatstva, spodního prádla, punčoch, dřeváků, machorky, apod. Dnes bychom se nad kvalitou těchto věcí zasmáli, avšak tehdy to byly velmi žádané cennosti. Tento sklad musel být posléze příslušnou správou rychle vyklizen a uskladněný materiál byl velkoryse rozdán obyvatelstvu. Nejeden šikovný slezský uprchlík si naložil plnou káru a příští zimu byl rád, že si mohl ponechat to, co měl na sobě, když byl Čechy hnán do Německa. Také SS si v salonku hotelu Küss zřídili vedlejší příruční sklad kafe, koňaku, amerických cigaret, konzerv a podobného zboží. Jeho obsah byl při ústupu zčásti rozdán, zčásti rozprodán. Místní vojenské vedení (na čele s jedním podplukovníkem) jednou přivezlo na obecní úřad celou horu zcela nových kvalitních pohorek, ovšem nadměrných velikostí. Ty pak obdržel místní švec, který je měl zdarma rozdat obyvatelstvu. Tato obuv však kvůli své velikosti zůstala částečně nerozebrána. Došlo také k předčasnému vyplacení doručených podpor pro manželky a rodiče v armádě nasazených mužů. Později chtěli Češi za tuto výplatu potrestat zodpovědnou osobu a nedošlo k tomu jen díky výmluvě na nikdy neuskutečněný telefonický pokyn z Aše.
Hromadily se projevy rezignace a rozkladu společnosti. U Postwendelů na tržním náměstí přenocoval jeden štábní lékař. Ráno rozmlátil na kusy na zdi visící obraz Hitlera. Jakýsi poručík se svou milenkou vjel s autem přímo do kupy slámy ve Fichtnerově stodole, aniž by dbal na nebezpečí požáru. V Pastvinách se usídlilo vyšší velení polní policie. Jejich velitel se veřejně holedbal, že rád „vykurýruje“ všechny vzdorné vojáky. Dále jsme o nich naštěstí neslyšeli, snad jen že dostatečně „natankovali“ kořalky v místní hospodě. Náš „Bockel“ (parní lokomotiva) byl zasažen u Freibergu hloubkaři a bylo i několik zraněných. Z děr v parním kotli se s pískotem valila pára.
Hloubkaři byli vůbec v posledních dnech velmi nepříjemní. Téměř nehnutě číhali těsně nad zemí a okamžitě pálili po všech vozidlech pohybujících se na silnici do Aše. Jejich osádky se musely rychle krýt v příkopech vedle silnice. Velmi nepříjemné to bylo pro zásobování mlékem a ostatními potravinami. Začalo každodenní ostřelování naší oblasti Američany z prostoru Tiefenbrunnu. Zasaženo bylo několik domů a zabito i několik lidí (Einöde).
Jedno pozdní odpoledne se na obecním úřadě objevil starší člen domobrany. Sotva se vlekl a měl za úkol, zajistit v Rossbachu pro příští noc ubytování pro asi 1200 ruských válečných zajatců, kteří tábořili nedaleko Ebmathu. K tomu měly být poskytnuty nějaké uzavřené prostory nebo oplocené zahrady. 1200 Rusů v obci, to by za tehdejších poměrů mohlo vést ke katastrofě. Dali jsme tomu muži nejprve najíst, pár cigaret a kalíšek kořalky. Poté viděl život zas o něco přívětivěji a začal vykládat, že doprovod činí celých 37 ozbrojených mužů, a když se zajatci odmítají pohybovat, pomáhají jim pažbami pušek. Vymluvili jsme se tehdy tím, že s ohledem na někdejší říšskou hranici mají být podobné transporty vedeny buď přes Adorf do Saska, nebo přes Hof do Bavorska. S hlubokým povzdechem, který byl trochu zmírněn dalším kalíškem, se starý muž rozloučil. V noci bylo severozápadním směrem vidět řadu táborových ohňů.
Jindy dorazil na obecní úřad důstojník, vytáhl pistoli a řekl, že mne zastřelí, když mu nezajistím 100 litrů benzínu. Odpověděl jsem mu, že může hned střílet, jelikož v celém Rossbachu nenajde ani kapku benzínu, může se sám přesvědčit. Co je mi známo, prohlížel si i kal, který zůstal na dně nádrže na benzínové stanici Hanse Jäckela. Ve čtvrtek 19. 4. 1945 se na úřadě objevil vojenský oddíl pod vedením jednoho nadporučíka. Přivezli rozkaz, že je nutno okamžitě uzavřít protitankový zátaras číslo to a to, nacházející se u usedlosti Fichtnerů. Přečetli příslušný článek, který vstupuje v platnost v případě hrozícího nebezpečí obsazení cizím vojskem. Domy, na kterých bude viset bílá vlajka, mají být srovnány se zemí, jejich mužské osazenstvo zastřeleno a podobné příjemné věci. Rozkaz k uzavření protitankového zátarasu jsme pro všechny případy provedli, ale jeho výsledek byl stejně roven nule, neboť tanky mohly zátaras objet zprava či zleva přes louky a zahrady, nebo těžké kmeny prostě odhrnout na stranu. Následky uzavření zátarasu však mohly být tragické. Bylo známo, že Američané takovéto zátarasy nejdřív se všemi okolními domy důkladně rozstříleli nebo zapálili. V okolí zátarasu na Ebmathské silnici se všude nacházely zemědělské usedlosti. S uzavřeným zátarasem bylo nutno něco udělat, neboť nepřátelské tanky se mohly objevit každou hodinu. Pozdě večer se na místě sešli sousedé a po krátké poradě zátaras, který byl stejně naprosto k ničemu, opět otevřeli.
Ruští váleční zajatci nacházející se v Rossbachu byli v těchto dnech znatelně nervóznější, přesto nedošlo k žádným podstatnějším projevům vzdoru. Obvyklý táborový pořádek však nebylo možno udržet. Z jednoho sklepa v části Einöde byly např. ukradeny potraviny. Část Rusů opustila ubytovnu. Uvažovali jsme proto o odsunutí těchto válečných zajatců do nějakého sběrného tábora. Místní vojenský velitel, postarší podplukovník z ašského lazaretu, nám to sliboval již několik týdnů, ale vyčkával na doručení příslušného rozkazu. Nic se však nedělo. Byli jsme tak odkázáni na vlastní jednání. Rusové z tábora u Hendelsfärbera a ti, kteří se již nacházeli mimo tábor, byli časně z rána shromážděni a předány Volksturmu k odvedení z obce. Místní velitel při hlášení o dokončení pouze zdůraznil, že tato akce jde na náš vlastní účet. Část Rusů, a sice ti, kteří pracovali a živili se u místních sedláků, se potom vrátila zpět a pracovala dále, neboť se jim u nich dařilo velmi dobře.
V pátek 20. dubna 1945 pronikli Američané poprvé přes hranici, a sice v blízkosti usedlosti Fichtnerů.
Jejich postupu měl zabránit malý oddíl Wehrmachtu a několik členů domobrany z Rossbachu, který si zřídili štáb v bývalé české celnici na Ebmathské silnici. Domobrana měla kromě pár pušek také několik pancéřových pěstí. Štěstí tehdy bylo, že okopy, které byly vyhloubeny kolem silnice, nebyly obsazeny. Američané měli tehdy nové plamenomety s velkým dosahem, se kterými tyto okopy při postupu vypálili. Příslušníci Wehrmachtu se záhy vytratili a zbylí muži z domobrany byli postupujícími tanky také nuceni ustoupit do Rossbachu. Tanky a obrněná vozidla pálila při postupu na vše, co se na silnici a v jejím okolí pohnulo. Touto palbou byl nedaleko usedlosti Thümmlerů do břicha zasažen poddůstojník Bott z Gaustadtu u Bambergu a brzy poté zemřel. Jeho rodiče o tom byli později uvědomeni příslušným pracovníkem obecního úřadu. Američané se poté opět stáhli zpět.
V obci mezitím vládla silná nervozita. A to jak u starousedlíků, tak i zahraničních dělníků a válečných zajatců. Nyní bylo nutno každou hodinu počítat s obsazením obce. Došlo k tomu 21. 4. 1945. Kolem 13.30 hod. jsem byl uvědomen o příjezdu a u Pfeifenhofmanna jsem narazil na čelo přijíždějících jednotek. Vpředu důstojník s červeným šátkem kolem krku a s pistolí v ruce. Kapitán Canne, jak jsem se dozvěděl později. Po strohém dotazu „kde jsou bílé vlajky“ jsem dostal pěstí a byl jsem dostrkán k čelnímu Jeepu. Pak se jelo ke škole a na Parkové náměstí, na které se mezitím nahrnuly všechny tanky. Musel jsem na jeden tank vylézt a měl jsem sběhnuvšímu se obyvatelstvu přikázat, aby na domech vyvěsili bílé vlajky. To bylo samozřejmě zlé, neboť kolem se potulovali Wehrwolfové, jak bylo známo z jedné jejich krátce předtím provedené akce v Tiefenbrunnu. Sdělil jsem proto shromážděným, že pán kapitán si přeje, aby byly vyvěšeny bílé vlajky, což bylo poté částečně také provedeno.
Poté byla přikázána prohlídka obecního úřadu a jeden z pověřených okamžitě přeřízl nožem od Hitlejugend oba telefonní kabely. (Ty pak bylo nutno po 2 – 3 dnech opět spojit). Vůbec většina okupantů měla za pasem nůž od Hitlerjugend nebo SS.
Tanky mezitím provedly průzkum obce a poničily přitom silniční obrubníky a napáchaly na ulicích i další různé škody. Francouzští civilisté se na poště vlámali do služebny domobrany a rozmlátili tam uložené staré pušky. Následujícího brzkého nedělního rána, byla ještě tma, došlo u nás doma u Franků v Růžovém údolí k rozbití výplně těžkých domovních dveří. Na otázku „co se děje?“ přišla odpověď „Wehrwolfové jsou tu a kdo vyvěsí bílou vlajku, bude zabit“. Na domě však žádná bílá vlajka nebyla. Přikázali mi jít s nimi. Byl to nějaký poddůstojník s několika členy Hitlerjugend v uniformách Wehrmachtu. Při cestě obcí nahodile vystřelili do okna domu, na kterém visela bílá vlajka. Zabavili nějaké potraviny a ruční vozík, na který je naložili. Byli zakopáni v lesích kolem Adorfu a Markneukirchenu. Měli zřejmě hlad. U Sandigů mne pak propustili.
Následně se v Rossbachu neustále měnili místní velitelé (většinou s hodností First-Leutnant). Továrna bratří Uebelů byla vyrabována Poláky, kteří přišli bůhví odkud a kteří se usídlili v pracovních barácích postavených na cvičišti turnerů. Vypleněn byl také privátní byt v továrně na koberce, na čemž se podíleli i našinci.
Před obecním úřadem a obecní vývěskou bylo následně velmi čilo. Všichni v obci se nacházející zahraniční dělníci, váleční zajatci apod. museli být i nadále vyživováni a bezpočet procházejících se také dožadoval potravinových lístků na několik dní. Válečné události a zrušení veškerého řádu vyhnalo tisíce lidí z domova. Sedláci, obchodníci apod. měli velkou starost, aby zajistili a rozdělili aspoň tu trochu, která byla uvedena na potravinových lístcích.
Američané si oproti tomu žili jako v bavlnce. Při rozdělování stravy dostávali z várnic 4 – 6 většinou teplých chodů, k tomu kuřivo a nápoje v neomezeném množství. Přebytky jídla, chleba, tuku apod. byly v prvních týdnech beze zbytku ničeny, neboť jakékoliv navazování kontaktů s místním obyvatelstvem bylo přísně zakázáno.
Děti však po určité době zjistily, že by tomu mohlo být i jinak, a každé odpoledne se u sokolovny shromáždil dav chlapců a dívek, který plechovými nádobami a lžícemi dělal takový rámus, že nakonec dostali každý dávku zbylého jídla.
Okupační jednotky se neustále měnily. Jeden tankový oddíl jednou na ploše před sokolovnou postavil do řady 16 těžkých tanků. Přijížděli po Mühlgasse (Sportovní) až k odbočce na Farský les a poté dolů k sokolovně. Při odjezdu najel zrovna poslední tank do masivního pilíře vrat, což zcela určitě nebylo náhodou.
Hans Teschner