Z HISTORIE AŠSKÉHO VRCHU HAINBERG

Ašský vrch Hainberg - stav z roku 1945

K historii vrchu Hainberg

Text tohoto odstavce: Karl Alberti - Beiträge zur Geschichte der Stadt Asch u. d. Ascher Bezirkes, Band 4, 1941

V jedné písemné stížnosti Pánů von Zedtwitz z 1. března 1793 se uvádí, že vrch “Haynkopf nebo Haynberg“ byl před třiceti lety vykácen. K tomu muselo dojít již před rokem 1758, neboť na všech zemských mapách z doby kolem roku 1760 je vrchol Hainbergu znázorněn jako naprosto holá výšina. V oné písemné stížnosti se dále praví, že ašští měšťané v roce 1793 vykáceli mezitím vzrostlé mlází, a sice protiprávně, neboť Hainberg nepatří jim, nýbrž Pánům von Zedtwitz. Zdá se, že Hainberg, který byl tehdy předmětem vlastnických sporů, od té doby nebyl zalesňován, neboť na všech vyobrazeních městyse Aše z let 1825 až 1853 byl zobrazován jako zcela holý vrch (obr. vlevo - kolem roku 1870).

Dnes si již nikdo nedokáže představit, jak neutěšeně prázdný vrchol kolem roku 1860 vypadal. Zalesnění paty Hainbergu sice sahalo směrem k vrcholu o něco dále než dnes, ale nad tímto porostem byla půda, až na obrovská skaliska, zčásti zcela holá, zčásti porostlá řídkou vrstvou lišejníku, který byl místy prorostlý vřesem a voňavým brusinčím. Kolem dokola bylo roztroušeno kamení. Tu a tam bylo možno v malých nebo větších proláklinách, které zde zbyly po dřívější těžbě kamene, spatřit pokroucenou, zakrnělou břízu nebo borovici. Tvrdí se, že po obrovském požáru v roce 1814 vláda zakázala stavbu dřevěných domů, a tak každý z Aše začal na Hainbergu těžit stavební kámen, a sice planě, jak a kde se mu zachtělo.

Pouze rovná plošina v nejvyšším bodě kopce, severně od obrovského skalního masivu Hainbergu, byla již tehdy využívanou plochou: polností, která kdysi patřila usedlosti č. 15 v Mikulášské ulici (Niklasgasse). Toto „pole včetně pastviny, o výměře 2 jiter a 769 sáhů“, odkázal 1. července 1808 Johannes Adam Schindler svému synovi Nikolu Schindlerovi. Jeho syn Johann Erhard Schindler ho pak 14. června 1856 prodal Christianu Spechtovi za 150 guldenů. Kromě tohoto pole si lamači kamene upravili druhou plochu o rozměrech cirka ¾ jitra, kterou pak za 90 guldenů prodali Johannu Michaelu Pitterlingovi (Zámecká ul. /Schlossgasse/ 85). Oba pozemky pak v šedesátých letech získal od Christiana Sporna a dědiců Pitterlinga Georg Unger za 450 tolarů.

Na jednom vyobrazení z roku 1853 je na nejvyšším bodě Hainbergu zobrazena dřevěná pyramida, která byla vybudována nad triangulačním bodem z roku 1808, pro zvýraznění jeho stanoviště. Stejné pyramidy byly na počátku čtyřicátých let devatenáctého století zbudovány u příležitosti tehdejšího zaměřování krajiny také na Kaplance (Kappelenberg) a na Zelené hoře u Chebu. Pod pyramidou nacházeli často úkryt před náhlou nepřízní počasí lesní dělníci.

Ve stejném roce 1853 vysadil tehdejší rektor ašské evangelické školy Eduard Zeidler se svými žáky na vrcholu Hainbergu dub na památku dne úmrtí Theodora Körnera (26. srpna 1813). Tomuto dubu se zde však příliš nedařilo, neboť tyto stromy vyžadují hlubokou půdu, do které mohou zapustit své kořeny. Později zde byly vysazeny další dva duby na počest pánů Christiana Justa a Georga Ungera.

V roce 1860 se několik vážených měšťanů rozhodlo, že vrchol Hainbergu zalesní. Tito pánové se uvolili k peněžitým darům a pracovnímu nasazení, lesník Hammerschmidt z Nového Žďáru přislíbil deset kop stromových sazenic, lesník Schmidt pak pět kop. Obecní tajemník Fr. A. Liebing o těchto plánech informoval starostu Wilhelma Weiße, který s tímto ihned souhlasil, poukázal však na to, že by jednou provždy měl být vyřešen spor, komu vlastně holé plochy Hainbergu patří, neboť si je nárokovalo jak město Aš, tak i hrabata von Zedtwitz. A jelikož obec nemohla vlastnictví těchto pozemků nikterak prokázat, musela hrabatům von Zedtwitz v roce 1861 zaplatit vyrovnání ve výši 6.000 guldenů, čímž se stala nepopíratelným vlastníkem výměry veliké 62 jiter 630 sáhů. Poté bylo okamžitě přikročeno k zalesnění Hainbergu. Lesník Hammerschmidt doporučoval vysadit především borovice, aby jejich padající jehličí postupně vytvářelo na chudém kamenitém povrchu alespoň trochu humusovité půdy. Pozdější čilý nárůst borovicového porostu prokázal, jak moudré bylo držet se rad tohoto lesního odborníka.

V roce 1863 byla do zalesňování vrchu zapojena také ašská školní mládež. Autor této knihy (Karl Alberti) byl tehdy školákem druhé třídy základní školy v Aši a ještě dnes rád vzpomíná na krásné jarní dopoledně, kdy nám Jakob Drexler, pozdější řídící učitel v Dolních pasekách, sdělil, že s ním celá třída odpoledne půjde na výlet za lesníkem Hammerschmidtem. Tam každý obdrží dva stromky, které druhý den vysadíme na Hainbergu; proto si má každý ze žáků sebou vzít kus plátna, aby do něho bylo možno zabalit hliněný bal, kterým jsou kořeny obaleny. Při odchodu z hájovny jsme byli poučeni, abychom stromky zabalené v plátně uchovali do druhého dne ve sklepě, aby jemné kořínky stromků příliš nevyschly. V seřazeném šiku jsme pak hrdě nesli naše stromky domů. Následující ráno jsme vyrazili ze školy na Hainberg, kde již bylo vyhrabáno několik dlouhých řad jamek, do kterých jsme stromky zasadili.

Alpská skalka na Hainbergu

Někteří ašští občané považovali tehdy zalesnění vrcholu Hainbergu za marnou snahu a peníze určené na tuto akci za zbytečně promrhané. Vedoucí činitelé se však nedali od svého úsilí odradit. A byl to především továrník se stávkovým zbožím Georg Unger (1821-1888, obr. vlevo), který si za své úsilí o kultivaci Hainbergu vydobyl nesmrtelné zásluhy. Jako znalý přírodovědec prosadil do okolí skalního masivu na vrcholu Hainbergu výsadbu keřin, které jsou odolné proti nepřízni počasí; cestu od Ritterova domu až po současné Adlerovi schody osadil druhy stromů, které se jinak v širokém dalekém okolí nevyskytují; podél úvozu nechal zbudovat cestu pro pěší a vysadit břízy, které zde stojí dodnes; na úpatí středního kamenného masívu nechal zřídit topeniště, na kterém bylo možno připravit kafe a jednoduchá jídla, pokud návštěvníci chtěli strávit na vrchu celé odpoledne nebo večer. Aby byli při nečekané změně počasí chráněni před deštěm nebo večerním chladem, vytvořil pod jedním skalním převisem jeskyni, která byla později opět zasypána. Také zachycení a obezdění „pramene“, jakož i zbudování prvních kamenných stolů a lavic bylo jeho dílem. Aby mohl na svém oblíbeném Hainbergu pobývat celé léto rozhodl se, že na pozemku, který v roce 1867 odkoupil od rodin Spornových a Pitterlingových, postaví domek č.p. 680, který mu poskytoval zázemí během tolika krásných a teplých letních večerů strávených na tomto vrchu. Přes den se však neúnavně věnoval výsadbě vegetace a jinému zvelebování tohoto vrchu. Z této doby pochází také „alpská skalka“ s protěžemi a jinými skalničkami. Kalifornské jedle, kterým se tak výtečně dařilo v jím založeném parku, vypěstoval ze semen, které mu z Kalifornie poslal Ferdinand Rogler, vnuk Thomase Roglera. Ferdinand Rogler žil jako lékárník v Yreka u San Franciska. Georg Unger budoval vlastníma rukama také cestu, která vede na vrch od Körnerova památníku. Zde ho bylo možno často spatřit, jak, oděn do modré zástěry, pokládal kamennou dlažbu nebo pro ni přivážel materiál. Známým, kteří za tímto účelem přicházeli, s očividnou radostí a uspokojením ukazoval příslušný úsek cesty, který byl dokončen během onoho dne. Jednotlivé kameny dlažby jsou tak pečlivě vyspárovány, že cesta ani dnes nevyžaduje větších oprav.

Georg Unger zemřel 13. prosince 1888 a v roce 1893 mu byla na největším hainbergském skalním masívu odhalena pamětní deska s nápisem:

Milovníku přírody,
duchovnímu otci Hainbergu
Georgu Ungerovi
z vděčnosti věnuje
Horský spolek ze severozápadních Čech

V roce 1903 došlo k realizaci projektu, který veřejnou sbírkou zahájil Georg Unger se svými přáteli již v roce 1874, totiž ke zbudování Bismarckovi rozhledny na Hainbergu (podrobně viz níže, odst. 4). V následujících letech bylo na svahu Hainbergu odhaleno několik pomníků (viz níže odst. 5). V roce 1932 získal Alpský spolek od Augusta Thoma, zetě Georga Ungera, výše zmíněný domek na vrcholu kopce (obr. vpravo), včetně okolního parku, a v roce 1938 byla zvětšena turistická ubytovna a zřízena v ní moderní restaurace (viz odst. 3).

Z tohoto letmého výčtu je patrno, kolik se toho v průběhu několika málo desetiletí učinilo pro zkrášlení kdysi tak bezútěšného a pustého vrchu Hainberg. Tak, jak mají ostatní města svůj městský park, má Aš svůj Hainberg. Tento vrch je důkazem toho, čeho se dá během několika desetiletí dosáhnout pílí, vytrvalostí a odbornými znalostmi.

Původ názvu Hainberg dal popud k celé řadě různých interpretací. Johannes Unger ve svých „Historických dějinách dědičných lenních statků Aše a Plesné“ tvrdí, že se na Hainbergu kdysi nacházel posvátný háj (Hain) starých Germánů. Pro toto své tvrzení však samozřejmě nemohl podat sebemenší důkaz. Na jiném místě stejné knihy však předkládá patrně správné vysvětlení tohoto místního názvu. Zmiňuje se totiž o jednom lese mezi Gefreesem a Münchbergem na západním úbočí Smrčin. „Za Zellem leží kopec, který se nazývá Heideberg nebo Hainberg. Je to úzký, asi půl míle dlouhý pahorkatý hřbet. Jeho holá úbočí jsou jen spoře porostlá travou, takže právem nese název Heideberg (pustý, holý vrch); před několika lety ovšem bylo započato s jeho kultivací“. Tento pahorkatý hřbet zmiňuje již listina z roku 1302: tehdy prodal fojt Heinrich von Gera rytíři Ulrichu von Sack „zámek Sparnberg se svobodnými statky ve vsi pod ním a lesem, který se nazývá Heide (rozlehlá pláň).“

A tak je i v Aši les, který se táhne od Hainbergu až do Neubergu (Podhradí), nazýván pojmem „Hain“ ne ve smyslu „háj“, nýbrž ve smyslu „rozlehlá stráň (přesmyčka Heide)“. Plným právem proto uvádí někdejší ašský městský sekretář Josef Scherbaum v jedné zprávě o Aši z roku 1890: „… Hainberg, dříve nazývaný Heidenberg“. A ve stížnosti zmíněné na začátku je pod názvem „Hainkopf nebo Haynberg“ zjevně míněna nejvyšší vyvýšenina v háji, tj. v lese, kterému se tehdy říkalo šikmá rozlehlá pláň či stráň (die Heine). Hainberg je tudíž „vrch nad rozlehlým svahem nebo šikmou plání“. K záměně „pláně“ a „stráně“ viz též Goethovo „Růžička v stráni (Röslein auf der Heiden)“, jakož i názvy vrchů Hein-Berg u Hildesheimu, Heinberg u Göttingenu, a další.

Ašská sekce D.Ö.A.V.

Roku 1869 byl založen Německo-rakouský alpský spolek (D.Ö.A.V.). Již 20. června 1878, tedy o devět let později, zakládají pánové Christian Just, Gustav Holstein, Eduard Klaubert, Adolf Panzer, Gustav Panzer, Ernst Ploss a Erdmann Scheithauer Ašskou sekci tohoto alpského spolku. Ustavující valná hromada této 61. sekce Německo-rakouského alpského spolku se konala 11. ledna 1879 a byly na ní přijaty první stanovy ašské sekce. V roce založení měla místní sekce 20 členů.

Do kroniky mladé sekce byli zapsáni její první činovníci:
předseda: Christian Just, pokladník: Gustav Panzer, zapisovatel: Erdmann Scheithauer

Zakladatelé ašské sekce; zleva: Christian Just, Adolf Panzer, Gustav Wolfrum a Gustav Holstein

Ašská sekce byla po pražské druhou sudetoněmeckou sekcí v rámci Německo-rakouského alpského spolku.

Základní idejí mladé sekce alpského spolku bylo probouzení zájmu o přírodu a její ochranu. Řada členů se účastnila některých z nejobtížnějších a nejnáročnějších alpských horských túr. Jak však bylo v té době obvyklé téměř ve všech sekcích Alpského klubu, výlety do Alp si mohlo dopřát jen několik bohatých vyvolenců. Tito lidé také zajišťovali potřebnou finanční základnu a řídili provoz sekcí.

Ašská sekce za tímto účelem zbudovala v „Rommersreuthském Švýcarsku“ (dnešní Goethovy skalky) lezeckou stěnu, na které trénoval jejich dorost. Až 25 metrů vysoké skály s komíny a dalšími zajímavými lezeckými útvary byly po mnoho let horolezeckou školou pro začátečníky, kteří zde byli zasvěcováni do tajů lezeckých technik.

Společně se sousedními sekcemi byly vytvořeny značené trasy vedoucí z Hainbergu do sousedních výletních míst v Krušných horách, Smrčinách a saském Vogtlandu. Zakládající člen Gustav Wolfrum se zasloužil o znovupostavení vyhlídkové věže na Kornbergu, jenž byla společně financována Ašskou sekcí a Smrčinským horským spolkem (Fichtelgebirgsverein) a slavnostně otevřena 2. srpna 1885.

Dne 5. listopadu 1903 se v slavnostně osvětleném sále Střelnice konala oslava 25. výročí založení Ašské sekce. Sekce měla v té době 138 členů a vlastnila dvě ubytovací zařízení, jedno na Hainbergu z roku 1884 a horskou Ašskou chatu v alpském údolí Paznauntal z roku 1896 (viz odst. 7 níže).

Po první světové válce došlo k novému uspořádání Evropy. Německý alpský spolek se musel oddělit od Rakouského alpského spolku, a sudetoněmecké oddíly, které nyní patřily do Československa, byly nuceny založit vlastní svaz. Název Ašská sekce Německo-rakouského alpského spolku byl nyní změněn na „Německý alpský spolek Aš někdejší Ašské sekce Německo-rakouského alpského spolku“, monstrózní název, který byl odrazem české meziválečné politiky.

V roce 1928 oslavila sekce 50. výročí svého založení. V té době měla sekce 207 členů. Pamětní publikace, vydaná k tomuto výročí (obr. vlevo), je jediným dochovaným informačním zdrojem z doby před druhou světovou válkou. Zajímavý je už samotný název, neboť odráží spletitou situaci Německého alpského spolku a speciálně pak jeho Ašské sekce.

Od roku 1927 nastala doba vzestupu Ašské sekce, její počet vzrostl do roku 1933 na 259 členů. Za zvýšením zájmu o turistiku stála jistě tehdejší politická situace a celkový postoj k životu ve 20. letech 20. století. Fyzická zdatnost byla prezentována jako německá ctnost.

Následně je uveden vývoj počtu členů od založení do roku 1943:

Po druhé světové válce byla Ašská sekce příchozími Čechy zrušena. Německý alpský klub byl schopen obnovit svou činnost až nějaký čas po skončení války. Bývalí členové Ašské sekce byli po odsunu rozptýleni po celém území pozdější Spolkové republiky Německo. Tehdejší život vyhnanců byl holým bojem o přežití. V této těžké době podali pomocnou ruku přátelé ze Selbské sekce Alpského spolku a již v roce 1946 byla Ašská sekce obnovena pod záštitou této Selbské sekce.

Jelikož v Mnichově a jižním Bavorsku bylo mnoho bývalých Ašanů, kteří byli ochotni připojit se k této nově vzniklé Ašské sekci, byla v Mnichově založena místní skupina sekce, která se posléze rozrostla natolik, že mimořádná valná hromada sekce v Selbu 17. listopadu 1956 rozhodla o přesunu sídla Ašské sekce ze Selbu do Mnichova, a to i s ohledem na lepší spojení s hlavním svazem Německého alpského spolku.

Ašská sekce Alpského spolku existuje dodnes a nazývá se DAV Sektion Pfaffenhofen-Asch

Turistická ubytovna na Hainbergu

V prvních letech existence mladé sekce Alpského spolku se mezi příznivci alpinismu v Aši projevila touha vlastnit turistickou chatu na vrchu nad městem. Na valné hromadě 6. prosince 1883 proto bylo rozhodnuto o výstavbě ubytovací chaty Ašské sekce D.Ö.A.V. na 752 m vysokém Hainbergu.

Stavba byla provedena v roce 1884 a budova byla slavnostně otevřena 2. srpna 1884 za velké účasti všech úřadů, spřátelených spolků a místního obyvatelstva. A protože voda ze vzdáleného „pramene“ hostinskému zařízení nestačila, byla v roce 1885 u cesty k turistické ubytovně vyhloubena studna a v roce 1907 nad ní postaven srub. V polovině 80. let 20. století vznikla také okružní cesta, na které pak pan Richard Adler nechal v roce 1911 postavit turistický přístřešek.

V průběhu let bylo nutné na turistické ubytovně provést celou řadu nejrůznějších oprav. V letech 1886-1925 byly provedeny velké opravy a úpravy štítu, střechy, trámoví, zdiva, spolkové klubovny, sklepa, kuchyně, sociálního zařízení, balkonu, verandy, topení, zázemí před domem atd. V letech 1914 až 1925 stály tyto opravy 22 000 korun, příjmy z pronájmu oproti tomu činily pouhých 13 900 korun.

Původní vzhled turistické ubytovny, počátek 20. století; foto: Peter Fritsch, Luxembourg

V roce 1938 byla ubytovna přestavěna a zvětšena, aby odpovídala modernímu ubytovacímu a hostinskému zařízení.

Turistická ubytovna po přestavbě v roce 1938; foto: Peter Fritsch, Luxembourg

Turistická ubytovna byla provozována i po odsunu německého obyvatelstva, v pozdějších letech byla v provozu pouze tamní restaurace. Po sametové revoluci prodalo město Aš objekt soukromému majiteli. Hostinec zaměřený především na německou klientelu zde byl v provozu až do konce 90. let minulého století. Poté objekt kompletně vyhořel a několik let z něho byla ruina. Před pár lety byl vyhořelý objekt odkoupen a novým majitelem zrestaurován. Ten zde chtěl otevřít původní hostinec, ovšem město Aš mu nepovolilo příjezd na horní parkoviště přímo před objektem, neboť příjezdová cesta kříží mezitím městem zbudovanou inline dráhu. Nový majitel se tudíž zatvrdil a přestavěl někdejší restauraci na svůj obytný dům. Tím skončila historie někdejšího hostince pod ašskou rozhlednou.

Ašská Bismarckova rozhledna

První návrh na stavbu rozhledny na Hainbergu padl v roce 1874. Dne 5. listopadu 1874 se v ašském Hoffmannově hostinci sešel spolek „Rigibahn-Gesellschaft“, který byl součástí Ašského osvětového spolku. Pan Georg Unger předložil návrh, aby se „přebytky z prvního půlroku provozu spolku“ použily na zřízení stavebního fondu pro výstavbu rozhledny na Hainbergu. Tato žádost byla jednomyslně schválena. Jednalo se sice jen o pouhých 50 guldenů, ale ty vytvořili základ stavebního fondu. Členové spolku pokračovali ve sbírce a po několika letech již byla k dispozici značná částka.

Vrchol Hainbergu v roce 1898 - před výstavbou Bismarckovi rozhledny,
v pozadí Ungerův dům

Pozvolna však tato myšlenka upadala do zapomnění. Idea výstavby věže se znovu objevila v roce 1891. 4. října tohoto roku byl v Hoffmannově hostinci představen seznam stavebních pozemků přicházejících do úvahy. Současně byla vybrána základní částka 1340 Guldenů.

1. dubna 1895 se v turistické chatě na Hainbergu shromáždil větší počet váženého ašského měšťanstva, mezi nimi pan starosta Emil Schindler, aby zde oslavili 80. narozeniny knížete Otty von Bismarcka. A to byla vhodná příležitost, jak podpořit záměr výstavby věže; současně byla vyhlášena další peněžní sbírka. Díky tomu se stavební fond rozrostl na 2200 guldenů.

V říjnu 1898 zveřejnil říšsko-německý svaz studentstva „Výzvu k německému národu“ k budování Bismarckových sloupů. Z tohoto podnětu se rada města Aš 16. prosince 1898 oficiálně rozhodla postavit na Hainbergu rozhlednu na počest Otty von Bismarcka. Starosta Emil Schindler za tímto účelem založil výbor pro stavbu věže. Tento výbor se poprvé sešel 19. prosince 1898 pod vedením předsedy a starosty Schindlera, za místopředsedu pak byl zvolen Gustav Panzer, tajemníkem Carl Tins účetním pak Josef Scherbaum. K výboru se připojili členové dalších spolků, jako byl Německo-rakouský alpský spolek, Spolek pro výsadbu a okrašlování a Svaz Němců v Čechách. Na první schůzi tohoto výboru bylo rozhodnuto požádat město Aš o stavební pozemek na Hainbergu a pověřit architekta Wilhelma Kreise návrhem rozhledny.

Architekt Wilhelm Kreis

Architekt předložil výboru pro výstavbu rozhledny tři různé projekty. Zatímco první dva předložené se setkaly s více či méně oprávněnými námitkami, třetí byl přijat s všeobecným souhlasem. Po zamítnutí prvních dvou návrhů se starosta Schindler vydal do Drážďan, aby panu Kreisovi osobně sdělil rozhodnutí a přání výboru pro stavbu rozhledny. Wilhelm Kreis poté zpracoval třetí návrh, který výbor jednomyslně schválil. Tento projekt byl oceněn zlatou medailí na umělecké výstavě v Drážďanech v roce 1901.

Nyní se na pořad jednání dostala další velmi důležitá otázka: otázka financování. Výbor se obrátil s výzvou k obyvatelstvu v „Ašských novinách“ a žádal veřejnost o finanční příspěvky. Ašská pobočka Svazu Němců v Čechách současně iniciovala všeobecnou sbírku, jenž byla tak úspěšná, že zejména díky jí mohla být stavba konečně zahájena.

Stavební plány byly vyhotoveny v letech 1900 až 1902. V lednu 1900 Aš za tímto účelem osobně navštívil architekt Wilhelm Kreis. Odhad nákladů vypracovaný ašským stavebním úřadem na základě Kreisových předběžných výměrů činil 44 552 korun.

Dne 18. ledna 1902 se na Hainbergu sešli členové výboru pro stavbu věže, aby za přítomnosti architekta projednali přesné umístění a další podrobnosti. Městský stavební úřad pod vedením pana Franze Bretschneidera mohl nyní dokončit veškeré přípravné práce a v srpnu 1902 byla stavba zadána staviteli Ernstu Hausnerovi za částku 44 000 Korun. Vedením stavby byl pověřen stavební mistr Johannes Hörer ze Steinpöhlu (Kamenná osada).

22. září 1902 byly zahájeny výkopové práce, 25. října pak byl položen základní kámen. Po přerušení stavby v zimě 1902/1903 práce pokračovaly na jaře 1903. 16. září 1903 okolo 18 hodiny byla na rozhlednu umístěna kamenná kopule. Obyvatelé Aše a širokého okolí sledovali průběh gigantické stavby s živým zájmem. Čím výše kamenná stavba rostla, tím z větší dálky byla vidět. Majestátní věž, zbavená těžkého dřevěného lešení, se pak majestátně v celé své kráse představila na podzim roku 1903. Slavnost dostavby věže se konala 17. září 1903, v říjnu pak byla dokončena hrubá stavba věže. Kvůli očekávanému špatnému počasí na konci podzimu 1903 bylo slavnostní vysvěcení věže odloženo na následující rok 1904.

Vyměřování vrcholu Hainbergu před výstavbou rozhledny, vpravo první řady na základech věže

Výstavba Bismarckovi rozhledny

Věž byla pro návštěvníky poprvé otevřena 25. prosince 1903 za deset haléřů na osobu. Příležitost vystoupat na věž využilo v den otevření tisíce lidí.

Dne 18. června 1904 byla věž od 21:30 do 22:15 osvětlena bengálským ohněm. Ve stejnou dobu se rozsvítila také ohňová mísa Bismarckova sloupu v Markneukirchenu.

Slavnostní vysvěcení se konalo 19.04.1904. Starosta města Emil Schindler pronesl slavnostní řeč před několika sty shromážděnými občany. Celkové náklady po dokončení věže činily 58.966 korun.

Slavnostní otevření Bismarckovi věže 19.04.1904

V prvním roce její existence na ni vystoupilo 20 860 návštěvníků. V roce 1910 pak rozhlednu zdolalo 5820 dospělých a 1252 dětí.

Popis věže

Spodní čtvercová část věže má rozměry 6,70 x 6,70 metru (7,20 x 7,20 metru v základech), každý roh věže přitom podpírá 2,30 metru široká a 1,20 metru hluboká opěra. Vlastní konstrukce věže má čtvercový půdorys o šířce strany 6 m, z podstavce se zvedá do výšky 11,20 metru. Nárožní opěry zdvihající se vzhůru mají tvar půlkruhu o průměru 2,20 metru a směrem k vrcholu se zužují. Na vrcholu každého ze čtyř nárožních sloupů je okrouhlá výhledová plošina s cihlovou římsou.

Odtud se zvedá 6,30 m vysoká kruhová nástavba, která je zakončena římsou s kvádrovým cimbuřím. Tato nástavba je zakončena kuželovitou kopulí vysokou 6,70 m, její horní část je zakončena žulovou koulí o průměru 0,90 m.

Rozhledna je postavena ze žuly vytěžené v lomu Schlüsselstein (asi 6 km od Aše. Je provedena v hrubém kyklopském zdivu, zárubně dveří, překlady a římsy jsou z otesané žuly. Bismarckova rozhledna, které na vrcholu chybí mísa na rozdělání ohně, má celkovou výšku 34 metrů.

Vnitřní kruhové schodiště je zhotoveno z cihel a navrženo jako samostatný korpus uvnitř věže. Schodiště má 102 schodů. V jednotlivých podlažích ve výšce 3,61 m, 7,41 m, 12,91 m a 18,23 m jsou okrouhlé průchozí podesty s úzkými výhledovými okny.

Na 3. podlaží je hlavní stěna prolomena otvory o šířce 2,30 m a výšce 2,60 m, které jsou opatřeny půlkruhovými kvádrovými klenbami. Nad těmito čtyřmi hlavními otvory jsou výše zmíněné vyhlídkové plošiny nad nárožními pilíři.

Z posledního patra věže vede na vysokou vyhlídku nacházející se ve výšce 22,70 metrů 1 metr široké a 2,47 metrů vysoké točité železné schodiště se 13 stupni. Vyhlídka má osm oken, z nichž každé je 1,24 m vysoké a 0,70 m široké. Ty umožňují dobrý kruhový výhled.

Stavební dělníci firmy Ernst Hauser použili celkem 66 m³ žulových kvádrů, 65000 cihel z cihelny Rudolfa Hofmanna v Aši, 58 vagónů říčního písku, tři vagóny portlandského cementu, pět vagónů stavebního vápna z Teplic a další materiál. Celková hmotnost věže je přibližně 2000 tun. Tato rozhledna by měla být nejmohutnější v Čechách.

Nad hlavním vchodem byla umístěna nápisová deska (od sochaře Gustava Witteho z Aše) s nápisem:
„Zbudováno v roce 1903 díky dobrovolným darům“

Uvnitř je nápisová deska (v secesním stylu) s nápisem:
„PODLE NÁVRHU ARCHITEKTA WILHELMA KREISE Z DRÁŽĎAN
POSTAVIL STAVEBNÍ MISTR ERNST HAUSNER Z AŠE
PŘEDSEDA STAVEBNÍHO VÝBORU VĚŽE EMIL SCHINDLER STAROSTA AŠE“

V roce 1913 byl nad bočním vchodem (vlevo od hlavního vchodu) umístěn bronzový reliéf Bismarcka od sochaře Albrechta Gerolda staršího z Drážďan (nápis a reliéf byly zničeny Čechy v roce 1945).

Rozhledna je i po 120 letech ve skvělé kondici. Namále měla rozhledna v 50. letech minulého století, kdy soudruzi zvažovali její odstřel, neboť z ní bylo vidět do nepřátelské kapitalistické ciziny. Naštěstí k tomu nedošlo. Věž od té doby prodělala několik rekonstrukcí a je přístupná denně, mimo zimní sezónu.

Obrazová galerie Bismarckovi rozhledny

‹ ›

‹ ›

‹ ›

‹ ›

‹ ›

‹ ›

‹ ›

‹ ›

‹ ›

‹ ›

‹ ›

‹ ›

‹ ›

‹ ›

‹ ›

‹ ›

‹ ›

Okružní cesta kolem Hainbergu a místní pomníky

Adlerovy schody

Materiál připravený pro stavbu schodů

Kolem roku 1890 byla na Hainbergu zbudována dlouhá okružní cesta pro zdravé vycházky v přírodě. Na Hainberg se chodilo z hlavního náměstí přes tehdejší Rosmaringasse a Hainbergstraße (dnes Hedvábnická a Jungmannova). Počátkem 20. století byly na konci Hainbergstraße zbudovány nové schody vedoucí do přírodního parku pod Hainbergem. Jejich výstavbu financoval ašský továrník Ernst Adler, po kterém se také poté nazývaly: Adlerovy schody.

V poválečné době schody zchátraly, jako ostatně celý lesopark pod Hainbergem. V roce 2009 proto vedení města Aš rozhodlo o jejich celkové rekonstrukci. Její výsledek je možno vidět na obrázku níže.

Adlerovy schody krátce po jejich zbudování, vpravo pak stav v roce 2024, © Thonbrunn

Schillerův reliéf

8. listopadu 1905 byl na skále pod Bismarckovou rozhlednou odhalen Schillerův reliéf - a to u příležitosti 100. výročí jeho úmrtí. V ašské kronice se o této události můžeme dočíst následující: Na Hainbergu, kde do výše ční Bismarckova rozhledna, byl včera dopoledne slavnostně odhalen památník našeho největšího básníka Friedricha Schillera. Město zářilo bohatou černo-červeno-žlutou vlajkovou výzdobou. V 10 hodin dopoledne se impozantní průvod vydal z náměstí k památníku. Samotný průvod provázel slavnostní chór, jehož text napsal místní středoškolský učitel Karl Drexler. Gustav Scheidhauer, učitel místní školy a předseda místního vysazovacího a okrašlovacího spolku, jenž financoval zbudování tohoto památníku, pronesl slavnostní projev a poté předal pomník obci. Starosta města Emil Schindler tento převzal s následujícím projevem: "Město Aš dnes přebírá Schillerův reliéf do svého vlastnictví a opatrovnictví. Je to již druhý národní památník na Hainbergu, kde se do výše vypíná mohutná kamenná rozhledna, zbudovaná na počest velkého Němce, knížete Otto von Bismarcka, a sice reliéf upomínající na mimořádného básníka Friedricha Schillera. Památník tvoří nádherně zpracovaný bronzový reliéf, jenž je zapuštěn do původního hainbergského skaliska. Kromě vyobrazení Schillera a jeho jména jsou na něm uvedeny letopočty 1805-1905. Velkolepý slavnostní akt pak byl zakončen "Schillerovou hymnou" od Simona Breue.

Friedrich von Schiller (* 10. listopadu 1759 v Marbachu na Neckaru; † 9. května 1805 ve Weimaru), byl německý básník, filozof, historik a lékař. Je považován za nejvýznamnějšího německy hovořícího dramatika, lyrika a esejistu. Více o Friedrichu Schillerovi naleznete zde

Slavnostní odhalení 8. 11. 1905

Po válce Češi reliéf odstranili, nikdo neví kde nakonec skončil. Kolem roku 2012 vedení města Aš rozhodlo o jeho obnovení. Zhotovením reliéfu byla pověřena Uměleckoprůmyslová škola v Českém Krumlově. Nutno však říci, že její studenti zhotovili reliéf, která je značně odlišný od původního originálu. Památník pak byl znovu slavnostně odhalen v roce 2014.

Originál Schillerova reliéfu z roku 1905, vpravo pak uparvená kopie von 2014; stav: 2024, © Thonbrunn

Jahnův pomník

20. června 1909 odhalil Turnverein Asch 1849 (Tělocvičný spolek Aš 1849) na západním svahu vrchu Hainberg pomník Friedricha Ludwiga Jahna, a to v souvislosti s 60letým výročím trvání tělocvičného spolku. F. L. Jahn byl nazýván otcem Turnerů (cvičenců). Byl iniciátorem německého tělocvičného hnutí, které bylo spojeno s raným národovectvím, s cílem připravit německou mládež na boj proti napoleonské okupaci.

Více o Friedrichu Ludwigu Jahnovi naleznete zde

Po 2. světové válce Jahnova busta zmizela. O pomník se několik desetiletí nikdo nestaral, až konečně v roce 2013 ašská městská rada rozhodla o jeho restaurování. Kopii busty zhotovili studenti Uměleckoprůmyslové školy v Českém Krumlově.

Jahnův pomník 2007 (vlevo) a 2024 (vpravo)

Körnerův pomník

Ašský pomník Theodora Körnera byl zbudován ku příležitosti 100. výročí jeho úmrtí a slavnostně odhalen 24. 8. 1913. Pomník vytvořil vídeňský sochař Anton Grath. Potřebné finance shromáždila mládežnická sekce „Körner“ prostřednictvím sbírky dobrovolných příspěvků od všech vrstev obyvatelstva.

17. září 1922 byly odhaleny boční sloupky, jenž nesly nápisové desky s členy „Mládežnické sekce Körner“ padlými v 1. světové válce. Oba sloupky byly nahoře zakončeny německými kříži.

Theodor Körner (* 23. září 1791 v Drážďanech, † 26. srpna 1813) byl německý básník a dramatik. Proslavil se svými dramaty pro vídeňský Burgtheater a zejména písněmi v době protinapoleonských osvobozeneckých válek. Poté, co „hrdinsky“ padl v Lützowově dobrovolnickém sboru, se stal hlavní postavou německého vlasteneckého hnutí.

Více o T. Körnerovi naleznete zde

Po válce Češi pomník značně poničili. Zmizela busta, zničeny byly reliéf na podstavci, boční nápisové desky a nad nimi umístěné německé kříže. Všechny zničené součásti pomníku pak byly obnoveny v roce 2013 (kromě vrchních křížů).

Vlevo Körnerův pomník v roce 2008 a vpravo 2024, © Thonbrunn

Sáňkařská dráha

S nápadem vybudovat na Hainbergu sáňkařskou dráhu přišla Ašská sekce Německo-rakouského alpského spolku (D.Ö.A.V.) již v dubnu 1907. Původně se pro tento účel uvažovalo o cestě k prameništi nebo o trase směrem na Dolní Paseky. Spolek doufal v to, že obec Aš povolí průjezd přes své pozemky a soukromí majitelé okolních pozemků umožní jezdit přes jejich pole za malé nájemné. Na podzim roku 1907 byla nakonec naplánována a vytyčena zcela nová trasa a obci byla předložena žádost o stavební povolení. V roce 1909 však bylo rozhodnuto o založení samostatného Klubu zimních sportů, dceřiné odnoži sekce. Poté, co tento mladý klub, jehož duší byl továrník Richard Baumgärtel, zakoupil pozemek nedaleko turistické ubytovny, byla v létě a na podzim roku 1909 konečně vybudována skvělá sáňkařská dráha. Stavební povolení bylo vydáno 1. července 1909 a slavnostní otevření proběhlo 21. listopadu 1909.

Sáňkařská dráha na záběru leteckého snímkování z roku 1948; foto: ČÚZK

Následující popis sáňkařské dráhy byl zveřejněn v roce 1928 ve sborníku vydaném na počest padesátiletého trvání Sekce Aš D.Ö.A.V: Sáňkařská dráha je dlouhá 984,35 m a její celkový výškový rozdíl činí 117,5 m, průměrný spád je pak 119,3‰, neboli zhruba 12%. Nejvyšší spád činí téměř 16%. V původním provedení byl mimořádně příkrý sklon především ve spodní části dvojité zatáčky (zhruba 17%). Začátek dráhy je na malé plošině, asi 12 m pod vrcholem Háje (740 m n. m.). Od startu vede dráha 777 metrů dlouhým rovným úsekem na severozápad. Poté se dráha stáčí v oblouku o poloměru 10 m doleva a přetíná ve velmi mírném sklonu (6 - 8 %) horní okružní cestu. Poté klesá téměř rovnou, mírně svažitou trasou mezi mladými smrky a skupinami bříz k velké louce pod Hájem, kde na jejím horním okraji křižuje spodní okružní cestu a míjí jednoduchou kůlnu s pokladnou a tribunou pro diváky (ta padla za oběť sběračům palivového dřeva bezprostředně po skončení první světové války). Dráha se pak v ladném oblouku stáčí v ostřejším sklonu do velkého, dvojitého esovitého oblouku, jehož horní část má poloměr asi 9 metrů a dolní pak 15 metrů. Poté pokračuje dlouhou přímkou (137 metrů) borovým a smrkovým porostem jihozápadním směrem. Pak se stáčí na západ v elegantní pravotočivé zatáčce (poloměr 15 m) a končí prudkým rovným sjezdem, který se na konci mírně stáčí doleva k jihu. Dojezd sáňkařské dráhy pak tvoří cílová zatáčka u zahradnictví Lorenz (622,5 m n. m.).

Dráha byla celkově dobře rozvržena. Pouze hlavní oblouk, který protínal dolní okružní cestu, byl zkonstruován chybně. Několikrát se stalo, že sáňkaři vyletěli přes hranu této zatáčky a skončili ve stromech za ní. Předseda sekce Richard Baumgärtel si tak jednou zlomil několik žeber. Chybná zatáčka byla nakonec upravena podle plánů hlavního inženýra Günthera z firmy Rella & Neffe a nehody poté ustaly.

Na startovní plošině stál srub ze smrkových klád, kde se prodávaly „jízdenky“. Sáňkování bylo v té době tak populární, že se vyplatilo vybírat vstupné, vždyť celá dráha byla elektricky osvětlena. Cesta pro pěší vedle dráhy, po které si každý musel své saně vytáhnout nahoru na start, se za příjemných zimních večerů hemžila lidmi a na sáňkařské dráze svištěly v krátkých, často až příliš krátkých intervalech, jedny sáňky za druhými.

Samotná sáňkařská dráha brzy přestala stačit, a tak se k sáňkování začaly používat také svažité okolní silnice nebo promenádní cesty, jako například silnice do Dolních Pasek a Vernéřova, nebo zásobovací cesta stoupající z dnešní Hedvábnické přes Jungmannovu na Háj. Zde pak bylo často stejně živo jako na sáňkařské dráze. Po první světové válce však ztratilo sáňkování na popularitě, neboť mezi sportovci začalo být stále populárnější lyžování.

Po sloučení Klubu zimních sportů s nově založeným Německým sportovním klubem Aš v zimě 1919/20 se sáňkařská dráha stala majetkem tohoto klubu. V posledních letech, kdy sáňkařský sport v Aši začal upadat, již dráha nebyla tolik udržována.

V ašské městské kronice se roku 1928 píše: sáňkařská dráha na Háji byla opravena pracovníky údržby obce; děti ji mohou využívat zdarma, dospělí za poplatek 1 Kč. Naopak sáňkování v městských ulicích je kvůli častým nehodám od nynějška zcela zakázáno.

Sáňkařská dráha na Háji, kolem roku 1910; foto: Peter Fritsch, Luxembourg

Sáňkařská dráha byla provozována i po odsunu původního německého obyvatelstva. Někdy kolem roku 1946 vznikl v Aši klub závodního bobování, tehdy se tomuto sportu říkalo „Bobsleigh“. V roce 1947 proto byla ašská sáňkařská přestavěna na bobovou dráhu. Zatáčky byly za tímto účelem obestavěny prkennými stěnami vysokými až dva metry; materiál k tomu poskytl okolní les, který díky tomu značně prořídl. Tato bobová dráha v té době byla údajně nejlepší v tehdejším Československu.

Dráha ašské bobové dráhy, vpravo pak plakát mezinárodních závodů, které se nikdy
nekonaly; foto: Pavel Matala ml.

Pro zimní sezónu 1947/48 byly v Aši plánovány dva závody. Prvním mělo být meziměstské utkání s Mariánskými Lázněmi ve čtyř- a dvousedadlových bobech. Druhým pak měly být vyřazovací závody na Olympijské hry v St. Moritz. Nominace přišly ze Švýcarska a severských zemí. Kvůli nepřízni počasí se však nekonal ani jeden. Na 28.-29. února 1948 byl v Aši připravován další, tentokrát mezinárodní závod. 28. února měly ve 14 hod. proběhnout zkušební jízdy závodníků. 29. února v neděli odpoledne se pak ve 13.30 hod. měly konat mezinárodní závody čtyřek a dvojek za účasti závodníků francouzských, švédských, švýcarských a československých o Velkou cenu města Aše. Závody se však kvůli únorovému komunis-tickému puči nekonaly. Stejně tak tomu bylo i s chystaným mistrovství světa ve dvousedadlových bobech, které se zde mělo konat v roce 1950.

Bobová dráha v následujících letech postupně chátrala, až zcela zanikla. Nicméně dodnes je zde rozpoznat zbytky původní sáňkařské dráhy.

Ašská chata

Text: výňatky z "Festschrift zur 125 Jahrfeier der Gründung der Sektion Asch", 2003

Řada členů DÖAV podnikala různé náročné túry v Alpách. Alpský spolek si za svůj cíl vytyčil podporu turistické a horolezecké činnosti, tu se pak snažil rozdělit mezi jednotlivé sekce.

Již v roce 1887 se Ašská sekce obrátila na tehdejší ústřední výbor Německo-Rakouského alpského spolku, který v té době sídlil v Mnichově, s žádostí o realizaci zbudování turistického přístřešku na masivu Grosser Rettenstein u Kirchbergu v Tirolsku. Po protestu rakouské sekce navrhl ústřední výbor výstavbu přístřešku na masivu Hochkönig. V této oblasti se však sekce dostala do konfliktu se zájmy místního loveckého spolku.

Člen Ašské sekce Christian Just byl v té době zaměstnán v textilních závodech v Landecku, jenž patřily ašské firmě Christian Geipel & Sohn. Poznal tehdy krásu nádherného údolí Paznauntal a sousední, tehdy neznámé pohoří Samnaun. Pozval proto své ašské kamarády k návštěvě Landecku, aby mohli společně projít okolní horské hřebeny. Všichni byli touto oblastí tak nadšeni, že se rozhodli postavit zde vlastní horskou chatu.

Na valné hromadě 8. prosince 1887 v Aši pak bylo definitivně rozhodnuto o vybudování turistické chaty na masivu Rotpleiskopf. Spřátelená sekce Oberinntal v Landecku tento záměr podpořila a 11. října 1894 byla podepsána smlouva na odkup příslušného pozemku Poté šlo vše velmi rychle. Chata byla slavnostně otevřena 5. července 1896.

Ašská chata krátce po jejím zbudování

Slavnostního otevření se nezúčastnili pouze čenové Ašské sekce, přítomno bylo i místní obyvatelstvo. Zajímavé jsou záznamy v první návštěvní knize chaty z roku 1896, které svědčí o tom, že zde byli i alpinisté z Augsburgu, Stuttgartu a Mnichova.

První Ašská chata nebyla nikterak velká, tehdejším poměrům však dostačující. Měla předsíň a v jizbě byla kamna pro přípravu teplých pokrmů. Sklad byl od jizby oddělen závěsem. Chata byla velmi oblíbená. V zimě zde bývalo více návštěvníků než v létě.

Nyní byl vytvořen pevný bod pro turistický rozvoj horské oblasti Samnaun. Byly vytyčeny a vyznačeny cesty na okolní vrcholy Rotpleiskopf, Blankakopf a přes Medrigjoch na 3004 m vysoký Furgler a dále do horní části údolí Inntal a do Samnaunu.

Těžké časy nastaly po první světové válce, neboť chata byla opakovaně napadána kriminálními živly a její stav se zhoršoval vlivem počasí. Zvažován byl dokonce její prodej jiné sekci. Přežít toto těžké období nakonec umožnily soukromé finanční příspěvky a sbírky.

Po skončení 2. světové války v roce 1945 přišla Ašská chata, jako spousta jiných chat Německé sekce, pod správu Rakouského alpského spolu. Po dlouhých politických tahanicích se podařilo vrátit chaty Německého alpského spolku do vlastnictví jednotlivých sekcí. Převodní smlouva byla s Rakouským alpským svazem uzavřena v roce 1959 a právní platnosti nabyla v roce 1960.

V poválečných letech počet návštěvníků strmě rostl a velikost chaty začala být nedostačující. Proto bylo rozhodnuto o její přestavbě. Ta pak proběhla v letech 1957/1958, ještě za správy Rakouského alpského spolku. Stavební materiál byl k chatě dopravován na mulách a pěšky na ručních vozících. Silnice pro přepravu nákladními auty v té době ještě k chatě nevedla. Roku 1963 byl zbudován první vodovod k chatě. Do té doby bylo nutno vodu na vaření nosit v kýblech z nedalekého potoka.

K dalšímu rozšíření chaty došlo v letech 1975/1976 za plného provozu. Od té doby až do současnosti pak byla provedena celá řada dalších sanací a přestaveb. Ašská chata je v čilém provozu dodnes, lze zde - po předchozí rezervaci na webových stránkách sekce - i přenocovat.

Více o historii Ašské chaty je možno nalézt na webových stránkách sekce: https://www.dav-pfaffenhofen.de/huetten/ascher-huette/huettengeschichte (německy)

Ašská chata v roce 2023

Zdroj::
Chronik der Stadt Asch 1895 - 1942, Band I. / II.;
Karl Alberti - Beiträge zur Geschichte der Stadt Asch u. d. Ascher Bezirkes, Band 3/4, 1934 - 1941;
Festschrift zur 125 Jahre Sektion Asch d. D.A.V., 2003;
J. Tittmann - Heimatkunde des Ascher Bezirkes, 1893;
Benno Tins – Die eigenwillige Historie des Ascher Ländchens, 1977;
Ascher Rundbrief - Heimatblatt für die aus dem Kreise Asch vertriebene Deutschen;