HISTORIE PIVOVARNICTVÍ NA AŠSKU - I.

Zveřejnění: 10. února 2025

Toto téma je rozděleno na 2 stránky a následující odstavce, kliknutím na tlačítko stránky resp. níže uvedený odstavec se dostanete přímo na příslušné místo.

1. Úvod
2. Vrchnostenské pivovary na Ašsku
   • Aš
   • Hazlov
   • Neuberg / Podhradí
   • Neuberg - Unterteil / Dolní část
   • Neuberg - Oberteil / Horní část
   • Neuberg - Neuschloss / Nový zámek
   • Sorg / Smrčina
   • Schönbach / Krásná
   • Niederreuth / Dolní Paseky
   • Rossbach / Hranice
3. Pivní daň / ceny piva
4. Pivní bratrstvo a Komunitní pivovar v Aši
5. Ašský měšťanský pivovar
6. Ašský akciový pivovar

Úvod

Pivo se vaří od nepaměti a nelze určit místo, kdo a kde ho uvařil jako první. Jako země původu se uvádí Mezopotámie, a to přibližně již v 7. tisíciletí př. n. l. Ovšem zde se s největší pravděpodobností jednalo jen o tzv. kvas. Způsob přípravy piva s chmelem pochází z německo-francouzské oblasti z 8. - 9. století. V roce 1516 vévoda Vilém IV. Bavorský vydal tzv. Deutsche nebo také Bayerische Reinheitsgebot („záruka čistoty“), aby zajistil produkci kvalitního piva. Z tohoto zákona vyplývá, že pivo smí obsahovat pouze chmel, slad, kvasinky a vodu. Tento předpis je v Německu v platnosti dodnes. V dřívějších dobách byla vařena pouze svrchně kvašená piva, jejichž výroba není tak náročná jako u spodně kvašených piv, tzv. ležáků.

Původně domácké vaření piva pro potřebu jednotlivců, jejich rodin a čeledi změnilo se již v dobách předhusitských v živnost, která se stala od počátku existence královských měst významnou součástí jejich privilejí. Zásada mílového práva, přiznávaná panovníky těmto městům na sladování obilí, vaření piva, jeho prodej a šenkování, zajišťovala měšťanům monopol výroby a odbytu, a tím jim poskytovala zdroj příjmů, které přispívaly k růstu bohatství jednotlivců i celého města.

Vedle královských měst sladovalo se obilí a vařilo pivo ve starých dobách i ve vsích a poddanských městech mezi poddanými i na zámcích a statcích, patřících šlechticům, vyššímu duchovenstvu a klášterům. Vařit pivo pro osobní spotřebu a pro čeleď bylo stejně obvyklé jako pečení chleba nebo opatřování stravy. Ale již v 15. století bylo poddaným vaření piva omezováno, ve druhé polovině tohoto století se jim nedovolovalo vařit je na prodej, až nakonec v 16. století bylo jim pivovarnictví zakázáno. Feudálové světští a duchovní vařili pivo neomezeně, podle nařízení krále Václava IV. z roku 1407 mělo i jim sloužit jen pro osobní spotřebu, neměli je prodávat.

Pivovarnictví se stalo součástí výsad také měst a městeček poddanských. Jejich vlastníci, statkáři světští či duchovní, dovolovali při přeměně vsi v město či městečko nebo při rozmnožování privilejí poddaným měšťanům, aby vyráběli slady, vařili pivo a vystavovali je podle vzoru královských měst. Také oni jim přiznávali právo mílové na tuto živnost nebo aspoň zakazovali, aby se na panství v okolí města vařilo pivo. Jedině měšťané směli je dodávat do vesnic, patřících statkáři.

Stejně jako jinde v zemi jsou i v západních Čechách doklady o existenci vrchnostenských pivovarů u šlechtických sídel, v panských dvorech apod. také z prvé poloviny 16. století. Byly to vesměs podniky malé kapacity a na menších statcích, kde vrchnost neměla poddanské město, jemuž by vaření piva svěřila.

Do 40. let 19. století se pivovary zřizovaly podle návrhů pivovarského odborníka Františka O. Poupěte (1753-1805), který výrobu piva zmodernizoval. Šlo o pivo nadkvasné, tedy vyráběné vrchním kvašením. Kolem přelomu 18. a 19. století se podle vzoru jihoněmeckých pivovarů začalo zavádět pivo podkvasné („bavorské“), vyráběné spodním kvašením. Už Poupě uváděl výrobu tohoto piva v Jirkově u Chomutova; šířilo se hlavně v západní části země, k Bavorsku přilehlé – na Chebsku, Plzeňsku, Klatovsku, ale i v Čáslavsku a Žatecku. Se změnou výroby souvisela řada přestaveb pivovarů, jak ji spolu s novým vnitřním vybavením změněný způsob vaření piva vyžadoval. Do roku 1841 bylo čistě na spodní kvašení v Čechách zařízeno 17 pivovarů a dalších 97 vařilo v zimě na spodní a v létě na vrchní způsob. V roce 1874 byly už na vrchní kvašení zařízeny poslední čtyři české pivovary, 16 vařilo obojím způsobem a 918 přešlo zcela na spodní kvašení. Rokem 1884 výroba vrchním kvašením přestala úplně.

V roce 1875 zpracoval sekretář statistického ústavu pro Království české JUDr. Josef Bernat přehled všech pivovarů v Čechách spolu s údaji o jejich výrobě za rok 1873, kapacitě, zařízení na ruční či strojní výrobu a způsobu užívání, tj. zda byly vedeny ve vlastní režii majitele nebo pronajaty. Jeho soupis eviduje k roku 1873 na Chebsku následující pivovarské podniky: městské a obecní v Dolních Pasekách, Dolním Žandově, Kynžvartu a Mnichově; měšťanské v Aši (horní a dolní); statkové či soukromé v Hazlově, Chebu (7), Kynžvartu, Libé, Lubech, Mostově, Paliči, Podhradu, Podhradí (horní, dolní a Nový zámek), Skalné, Smrčině, Starém Hrozňatově, Starém Rybníku a Žitné; církevních institucí v Chebu (františkánů a křižovníků); akciový v Chebu.

Ve 14. století se pak také objevují první pivovarské povinnosti, daň z piva a povinný odběr od příslušného vrchnostenského pivovaru. Povinnost odběru byla v Rakouských zemích zrušena dvorským dekretem až v roce 1785. V 17. století se v předpisech pro pivovarské tovaryše, kteří se chtěli stát mistrem, objevuje také tzv. „Mistrovské dílo“: musel umět uvařit „mistrovskou várku“.

Vrchnostenské pivovary na Ašsku

Vaření piva bylo od středověku považováno za výsadu šlechty, majitelů jednotlivých vrchnostenských panství. Na Ašsku byly v době třicetileté války takové vrchnostenské pivovary v Aši, Hazlově a Neubergu/Podhradí (později Neuberg-Dolní část). Vrchnostenské pivovary v Neubergu-Horní část, Neubergu-Nový zámek, na Sorgu a v Krásné (Schönbachu) pocházejí z mnohem pozdější doby. Pivo uvařené v těchto pivovarech se však smělo podávat pouze v místě výroby. Kromě těchto vrchnostenských pivovarů existoval kolem roku 1650 na Ašsku ještě jeden pivovar, který patřil právovárečným měšťanům tržního městyse Aš, a další vesnický pivovar, který patřil právovárečným obyvatelům Dolních Pasek (Niederreuth). Ti museli za právo vařit pivo platit Zedtwitzům spotřební daň, tzv. středověký ungeld. Vrchnost se proto snažila zvyšovat zdroj příjmů z této pivní daně vybírané v Aši tím, že sami navyšovali počet oprávněných pivovarníků. Popis Ašska z roku 1840 uvádí 9 pivovarů (výtečný ašský ležák a skvělé pivo ze zámeckého pivovaru Sorg).

Josef Bernat ve svém soupisu z roku 1873 uvádí na Ašsku následující výstav:

Tittmann pak roku 1893 uvádí již jen 6 pivovarů (bez uvedení konkrétních). Všechny vrchnostenské pivovary postupem doby zanikly, neboť nebyly sto konkurovat velkým pivovarům vzniklým v průběhu 19. století.

Následně jsou popsány jednotlivé vrchnostenské pivovary na Ašsku.

Aš

Původní ašský vrchnostenský pivovar se nacházel v poplužním dvoře Zedtwitzského panství Aš-Mikulášský vrch, který stával v místech pozdějšího Ašského měšťanského pivovaru (dnešní prostor někdejší restaurace U tří Lipanů). Tento pivovar patřil k majetku Johanna Adama von Zedtwitz, který zemřel na zámku Krugsreuth/Kopaniny 11. února 1684, a je proto popsán v inventáři pořízeném po jeho smrti.

Byl to velmi zchátralý objekt, jenž měl mohutné dveře s ostěním, petlicí a visacím zámkem. Vybaven byl starou pánví s dvěma káděmi s dvojitým dnem, do kterých se naléval rmut; horní základna byla opatřena sítem s jemnými otvory, kterým procházela pivní mladina, a jenž zachytávalo mláto, které odtud bylo možno odebírat. „Dveře do chladírny jsou na ostění uchyceny 2 panty. Z chladírny vedou dveře dolů do sklepa, vlevo jsou schody do patra a nad nimi padací dveře s panty zajištěné visacím zámkem. Ze schodů vedou také dveře na půdu do skladiště obilí, které jsou také zajištěny petlicí s visacím zámkem.“ V pivovaru a v chladírně bylo následující zařízení: „12 kádí, 4 naběračky pro přenos vařeného piva do chladícího zařízení, 3 džbery, 4 kbelíky.“

Pražírna a sušírna sladu je omítnuta, má dveře na pantech s visacím zámkem. Uvnitř se nachází káď k máčení sladu. Nad kádí byla dvě zasklená okna opatřená mříží. „Hvozd“ byl uzavřen mohutnými železnými dveřmi s petlicí, zavěšenými na pantech. Nad hvozdem bylo ve zdi okno s železnou mříží.

Ašský vrchnostenský pivovar koupilo v roce 1892 od hrabat Kurta a Theodora von Zedtwitz ašské Pivovarské bratrstvo za 20.000 guldenů. V letech 1885/86 zde pak vybudovalo moderní parní pivovar.

Hazlov

Vrchnostenský pivovar v Hazlově byl vlastně nejstarším na Ašsku. První zmínku o něm nalezneme v listině z 3. února 1533. Předmětem bylo uzavření smlouvy mezi venkovským šlechtickým stavem na Chebsku a radou města Cheb o vrchnostenských pivovarech na tvrzích Libá, Skalná, Hazlov, Seeberg a Kynšperk. V Aši tehdy ještě žádný opravdový pivovar neexistoval, pivo se vařilo v domácnostech příslušných právovařečníků. Je však nutno zmínit, že Hazlov byl do Ašského okresu přičleněn až v roce 1850, do té doby byl součástí Chebska. I zde patřil k nejstarším místům výskytu tohoto řemesla. O samotném pivovaru toho není moc známo. Tittmann zmiňuje ve své vlastivědě z roku 1893 vrchnostenský pivovar v blízkosti starého zámku. Jeho majitelem byl tehdy F. W. von Helmfeld, sládkem pak byl Lorenz Stingl. Provoz hazlovského pivovaru byl ukončen v roce 1909. Kvalita místního piva se v té době netěšila právě dobré pověsti. Na místě někdejšího pivovaru však zůstal pivovarský šenk. V přízemí byl výčep a nad ním malý, skromný sál se stejně malým jevištěm.

Hazlovský pivovar před přestavbou na Pivovarský šenk, uprostřed tehdejší prodejna tabáku, vlevo obraz od M. Netsche z Hazlova;
Foto: HEIMATGRUPPE HASLAU u. UMGEBUNG, Dettelbach

Pivovarský šenk byl v letech 1926/27 důkladně přestavěn na zámeckou restauraci. Vzniklo zde významné komunitní centrum, kde se pořádaly nejrůznější společenské akce, jako např. divadelní představení, plesy a probíhala zde také živá spolková činnost. Tento hostinec zůstal, jako jeden z mála, v provozu i po odsunu německého obyvatelstva, nicméně v poválečných letech to byla už jen nálevna piva. K jeho uzavření pak došlo v průběhu 90. let minulého století. Objekt byl v roce 2020 zrenovován a od roku 2023 zde sídlí obecní úřad a místní knihovna.

2x někdejší hazlovský pivovar po přestavbě na zámeckou restauraci, vlevo kolem roku 1930, vpravo pak 1940

Neuberg / Podhradí

Neuberg v roce 1876 s Dolním a Horním zámkem

Po zničení původního hradu, pravděpodobně ke konci třicetileté války, si páni von Zedtwitz postavili čtyři nové zámky: zámek Sorg 1690, Neuberg - Nový zámek 1693, Neuberg - Dolní část 1750 a Neuberg - Horní část 1752. Každý zámek měl tehdy svůj vlastní malý pivovar. Pivo ze zámeckého pivovaru bylo určeno jen ke konzumaci na příslušném zámku.

Původní hradní pivovar se nacházel v prostoru vstupní brány do pozdějšího zámku Neuberg - Dolní část. Inventář po zesnulém pánu Johannu Adamovi von Zedtwitz z roku 1684 o něm vypovídá: „Napravo od této brány je klenutá místnost, v níž je uložena nádoba na pivo a pivovarské zařízení. Tento prostor je uzavřen dveřmi se dvěma panty a visacím zámkem“. Po levé straně byl vlastní pivovar, který byl uzavřen velkými starými dveřmi s ostěním, 2 dveřními závěsy a visacím zámkem. Uvnitř byly 2 okenice zavěšené na dvou pantech, zajištěné řetězem. V nezaskleném okně byly zazděné dvě železné tyče. Dva otvory, jenž slouží k odvodu vody, jsou zevnitř uzavřeny dvířky na pantech.“

„Zařízení pivovaru“ čítalo: jednu „velmi starou pánev, 2 síta, 9 kvasných kádí, poloviční káď, 3 malé kádě, 3 vědra, 4 naběračky pro přenos vařeného piva do chladícího zařízení, 4 naběračky, 2 lavory, trychtýř, prohazovačka chmele, 3 kbelíky“. Nad pivovarem byla zásobárna; „silo na obilí“ bylo vzadu ve dvoře.

Neubergská vrchnost měla za Horním zámkem také svou chmelnici, kde byl pěstován vlastní chmel. Podobná chmelnice měla být také u zámku Sorg.

Neuberg - Unterteil / Dolní část

Zámek Neuberg - Dolní část postavil v roce 1750 Hans Christoph von Zedtwitz. K tomuto zámku patřil také původní hradní pivovar. Pivo z tohoto pivovaru bylo čepováno pouze v pivovarském šenku č.p. 233 nacházejícím se na silnici pod zámkem. Provoz pivovaru byl ukončen někdy ke konci 19. století.

Neuberg - Dolní zámek kolem roku 1930, vpravo přístavba, kde se v přízemí nacházel pivovar, stav kolem roku 1960

Pivovarský šenk Dolního zámku č.p. 233, stav kolem roku 1940

Neuberg - Oberteil / Horní část

Horní zámek zbudoval roku 1752 Adam Erdmann von Zedtwitz. Zámecký pivovar, jenž měl dvě křídla, je doložen roku 1744. 5. září 1897 postihl horní zámek první velký požár. Za oběť mu padl také pivovar, pivovarský šenk a několik stodol. Pivovar a pivovarský šenk byl nově postaven ještě téhož roku. Pivo z tohoto pivovaru se těšilo dobré pověsti.

V noci na 30. září 1902 horní zámek opět zcela lehl popelem, nebyl již nikdy obnoven. Pivovar a pivovarský šenk obnovený roku 1897 byl tentokrát požáru uchráněn.

Během 1. světové války byla produkce pivovaru přerušena. Vařit pivo se opět začalo po skončení Velké války, ovšem již v roce 1923 byl provoz pivovaru ukončen. V té době došlo ke sporům ohledně vlastnických práv horního zámku a přilehlých pozemků. Došlo ke konkurzu a exekuční dražbě. V roce 1903 se majitelem vyšlým z konkurzního řízení na nějakou dobu stala karlovarská firma Nastoupil.

Zámek Neuberg - Horní část po požáru z 29./30. září 1902,
v pozadí objekt pivovaru

Vlevo hradní šenk před požárem v roce 1897, vpravo pak ve stejném roce nově zbudovaný pivovar, napravo pak dvě flašky z neubergského pivovaru;
foto: Stiftung Ascher Kulturbesitz Rehau

Pivo ze zámeckého pivovaru bylo určeno zámeckému panstvu, čepováno a prodáváno však bylo také v hradním šenku, který se nacházel vedle pivovaru. I v tomto pivovaru byly používány kovové pivní známky, které mohli zaměstnanci směnit za tzv. „domovní pivo“. To bylo určeno ke konzumaci uvnitř pivovaru. Známi jsou 2 měděné známky, které měli hodnotu ½ a 1 litru.

Pivní známky z pivovaru Neuberg; zdroj: Pavel Matala st., Aš

Zámecký šenk zřejmě fungoval ještě nějakou dobu po uzavření pivovaru, není však známo, kdy došlo i k jeho uzavření. Pivovar i se šenkem byl zbourán v 50. letech 20. století.

Neuberg - Neuschloss / Nový zámek

Neuberg - Nový zámek kolem roku 1920

Nový zámek v Neubergu zbudoval roku 1693 Wolf Ernst von Zedtwitz. I zde měli zámečtí páni svůj vlastní zámecký pivovar. Byla to ale pravděpodobně jen „pivovarská kuchyně“, kde se v malém vařilo pivo pro zámecké panstvo. Josef Bernat zmiňuje roku 1883 výstav 1.188 hektolitrů, který uvařil sládek Andreas Flauger. Vaření piva bylo ukončeno ke konci 19. století.

Sorg / Smrčina

Zámek Sorg byl původně poplužním dvorem neubergského panství, zmiňován je již v listině z roku 1290. V roce 1667 si z něho udělala jedna neubergská boční větev své panské sídlo a roku 1690 zde Karl Josef von Zedtwitz vystavěl vlastní zámek. Místní vrchnostenský pivovar pak byl zbudován někdy kolem roku 1700.

V jednom popisu Ašska od F. J. v. Frickena se v roce 1840 píše: „Zámek Sorg s velkým pozoruhodným pivovarem v anglickém stylu, octárnou, lihovarem, novým větrným mlýnem (jediným v širokém okolí) a výstavnou mlékárnou“. Pivovar a všechny hospodářské budovy jsou nové a masivní. Druhý větrný mlýn stál v první polovině minulého století také v Rossbachu/Hranicích.

Chmel pro vaření piva se kdysi pravděpodobně pěstoval na vlastní chmelnici. Josef Bernat v roce 1883 u pivovaru Sorg uvádí výstav 765 hektolitrů, sládkem byl Andreas Hertl. Tittmann roku 1893 uvádí výstav 1.584 hektolitrů. Uvařené pivo se čepovalo v hostinci, jenž se nacházel naproti pivovaru. Ovšem zámecký pivovar měl svého času exportovat hodně piva také do Prahy, Vídně a dokonce do Lipska; pivovar s pivovarským šenkem byl dlouho také oblíbeným výletním místem obyvatel Aše a přilehlého okolí. Provoz pivovaru byl ukončen ke konci 19. století. Přilehlý hostinec však zůstal v provozu až do počátku roku 1945. Jeho ruina se tam nachází dodnes (viz foto níže).

Zámecký areál Sorg, vlevo 1919, vpravo kolem roku 1930, na obou vyobrazeních jsou vpravo patrné objekty pivovaru

Vlevo zbytky někdejšího pivovaru Sorg, vpravo někdejší pivovarský šenk; stav 2013 © Thonbrunn

Schönbach / Krásná

Krásenský zámek před přestavbou v roce 1924; foto: Stiftung Ascher Kulturbesitz Rehau

Krásenský zámek je prvně zmiňován roku 1642, postaven však byl zřejmě již dříve. Zámek roku 1666 vyhořel poté, co ho úmyslně zapálili cikáni. Hans Georg von Zedtwitz ho však okamžitě obnovil. Poté zůstal ve stejném stavu až do novodobé přestavby v roce 1924.

Také krásenští páni disponovali vlastním právem vaření piva. Pivo se vařilo a čepovalo v zámeckém šenku, který byl součástí zámku. Podle K. Albertiho se v Krásné naposledy pivo uvařilo v roce 1868, ale jestli je tento údaj pravdivý, není známo; J. Bernat však v Krásné v roce 1883 neuvádí již žádný výstav. Zámecký šenk byl zrušen kolem roku 1900. O kvalitě krásenského zámeckého piva se nedochovaly žádné informace.

Niederreuth / Dolní Paseky

Výřez z plánu Dolních pasek, modře je
vyznačen pivovar a sladovna, zeleně hostinec
čp. 83 a žlutě dodnes stojící usedlost čp. 34

Pivovar v Dolních Pasekách nebyl vrchnostenským pivovarem, ale byl to obecní pivovar. Stával zhruba uprostřed obce, hned vedle pozdějšího hostince Schöner č.pr. 83. I tento pivovar byl velmi starý, což dokládají hned dvě listiny z 5. srpna a 22. září 1656, kde je řešen spor mezi ašskou vrchností a poddaným Jakobem Wehtenglem o povolení vařit a podávat pivo.

Práva na vaření piva v Dolních Pasekách jsou spojena s tamním Svobodným dvorem. Toto oprávnění měli jinak na Ašsku pouze páni von Zedtwitz a určití domovarníci v městyse Aš. Právo vařit pivo v Dolních Pasekách zřejmě přešlo od pánů von Reitzenstein a von Feilitsch na čtyři dvory, na které byl dolnopasecký svobodný dvůr následně rozdělen. Pivo se tehdy vařilo a čepovalo právě na příslušných dvorech (doma).

Výřez z pohlednice z roku 1912, uprostřed hostinec čp. 83, zcela vpravo by měl být objekt pivovaru

Zatímco v roce 1740 jsou zmiňováni pouze čtyři právovařečníci, v roce 1862 už jich bylo osm - a sice v usedlostech č.p. 2, 4, 10, 21, 45, 57, 58, 62 a 80. Těchto 8 právovárečníků pak v roce 1840 zbudovalo tamní pivovar. 24. ledna 1861 získali místní právovařečníci sousední „prostřední“ hostinec č.p. 83 a také roku 1830 zbudovanou sladovnu č.p. 98. V hostinci pak nájemce čepoval jimi uvařené pivo. Dříve se uvařené pivo dodávalo do jednotlivých domácností v Dolních a Horních Pasekách. V témže roce přistavěli na severní straně hostince taneční sál. Tento dům byl pravděpodobně postaven bednářským mistrem Johannem Wolfgangem Ludwigem před rokem 1804. Prvním nájemcem hostince byl až do roku 1869 Johannes Wunderlich z Vernéřova. Tittmann ve své vlastivědě z roku 1893 uvádí hostinec „U české koruny“. V následujících letech se nájemci několikrát změnili. Vlastní pivo se v obecním pivovaru vařilo až do roku 1886. Pivovar v Dolních Pasekách byl zbourán v roce 1921. Sladovna byla v roce 1931 přestavěna na obecní byty. Před zbudováním této sladovny se původní nacházela v domě č.p. 14.

Vlevo koncese Pivovarského bratrstva pro Dolní Paseky z roku 1894, vpravo nájemní smlouva mezi Pivovarským bratrstvem a Adamem Flaugerem z roku 1897;
foto: © Archiv pivovaru Plzeňský Prazdroj

Posledním soukromým majitelem hostince byl sládek Nikol Goßler, který zemřel 24. března 1894 ve věku 43 let. Po jeho smrti přešla tato usedlost na hlavního věřitele Johanna Günela, učitele v Doubravě, který 29. března 1894 prodal veškerý majetek ašskému Pivovarskému bratrstvu za 9 000 guldenů. Od té doby se zde čepovalo pivo z Ašského měšťanského pivovaru. Prvním nájemcem byl sládek tohoto pivovaru Adam Flauger. Podle údajů z místní kroniky byl o něco výše posazený taneční sál v roce 1924 přeměněn na restaurační prostor v úrovni přízemí. V letech 1927 až 1930 byl nájemcem hostince Georg Schöner, nar. 31. 10. 1891 v Ulrichsgrünu. Posledním nájemcem pak byl Ernst Martin, nar. 6. 3. 1891, tkadlec z Aše, pohřešován od roku 1945. Do odsunu původního německého obyvatelstva provozovala hostinec jeho žena Elsa Martinová.

Stará sladovna i hostinec Martin byli v poválečné době zbourány.

Vlevo sladovna č.p. 98, vpravo hostinec Schörner č.p. 83, stav kolem roku 1930; foto: Stiftung Ascher Kulturbesitz Rehau

Rossbach / Hranice

V jednom článku v „Rossbašských novinách“ (Rosßbacher Zeitung) z roku 1913 podepsaném značkou „A. W.“ (zřejmě místní řídící učitel Adam Wölfel) se píše, že král Jan Lucemburský udělil obyvatelům Rossbachu právo vařit pivo. Z tohoto článku vyplývá, že v Rossbachu se pivo vařilo již před zmiňovaným rokem 1332. Zda se jednalo o jedno či více míst, kde se pivo vařilo a po jakou dobu se lze jen domnívat. Na počátku 15. století získávají panství Neuberg Zedtwitzové. Ti na svých sídlech vybudovali dobře vybavené pivovary a měli zájem prodávat své pivo svým podaným. Ti také pravděpodobně zrušili vaření piva v Rossbachu, zejména proto, že jako feudální páni měli dostatek prostředků, aby donutili své poddané kupovat jejich pivo.

Pivní (alkoholová) daň / ceny piva

Právo vařit pivo měla od středověku pouze vrchnost. Výjimku tvořilo různé měšťanstvo, které po většině získalo právo vařit vlastní pivo přímo od panovníka. Tito měšťané však museli vlastníkům příslušného panství (na Ašsku Zedtwitzům) poplatky z uvařeného piva, tzv. pivní či spotřební daň. 17. července 1674 stanovili Zedtwitzové tuto pivní daň na 3 guldeny a 15 krejcarů (není zde však uveden objem, kterého se tato daň týkala).

Později vybírání této daně přešlo na příslušné správní jednotky, tedy města a obce. Snaha o zavedení „pivní daně“ a použití jejího výtěžku na stavbu škol v Aši se poprvé objevila v roce 1829, ale kvůli odporu panstva nebyla prosazena. Teprve v letech 1848-1849 byla tato otázka znovu zařazena na pořad jednání městského zastupitelstva a byl podán návrh, aby z každé míry piva, která se v Aši uvaří a prodá, byl do obecního fondu odváděn poplatek ve výši 1 krejcaru. Návrh byl jednomyslně přijat. Povolení vybírat tuto pivní daň po neomezenou dobu bylo tržnímu městysu Aš uděleno okresním vládním nařízením z 23. března 1856.

Zemským zákonem z 22. února 1873 byl poplatek 1 krejcaru rakouské měny za každou míru piva potvrzen, přičemž opět nebylo stanoveno žádné časové vymezení. Roku 1876 byla podána nová žádost o schválení výběru alkoholové daně ve výši 1 krejcaru pro míru piva a 1 krejcaru pro litr kořalky po dobu následujících 10 let. V roce 1878 bylo městské radě povoleno vybírat 3 krejcary z každého litru vína a pálenky a 6 krejcarů z každého litru lihu, a to po dobu 5 let. Roku 1883 byla daň prodloužena o dalších 5 let; v roce 1885 bylo schváleno prodloužení pivní daně o dalších 6 let; 1888 byla o 6 let prodloužena spotřební daň z prodeje vína, kořalky a lihu; roku 1889 se pivní daň zvýšila na 1.7 krejcaru, a to na dobu následujících 6 let.

Pivní (alkoholovou) daň postupně zavedly i jednotlivé obce někdejšího ašského okresu.

Z ašské kroniky:

1771 – Zdražování pokračuje (1 máz piva stojí 50 tehdejších krejcarů);

1816 – V tomto nešťastném, drahém roce nebylo v Aši uvařeno více než 48 várek piva;

1871 – 1 máz piva stojí 2 krejcary;

22. února 1873 byla stanovena pivní daň 1 krejcaru nové měny za každý máz piva;

Květen 1901 – bylo rozhodnuto o prodloužení pivní daně na další období 10 let, a to ve výši 1,7 krejcaru = 3,4 haléře z každého litru piva vypitého na území obce;

1. března 1903 – Dnes vstoupil v platnost zákon z 27. ledna 1903 L.G.B1. č. 17 o vybírání zemského poplatku 1 koruny 70 haléřů za 1 hl piva (na úhradu zvýšených učitelských platů) a v důsledku toho byla cena za litr piva místními hostinskými zvýšena o 2 haléře;

11. září 1916 popsaly Ašské noviny zoufalství pijanů piva, neboť v hospodách večer jedinec nesmí vypít více než jeden litr a přes den se pivo čepovat nesmí vůbec. Mnoho hospod zavírá kvůli nedostatku piva;

1917 – Od 30. března se ve všední dny smí pivo čepovat pouze od 17 do 22 hodin večer a od 16 do 22 hodin v neděli a o svátcích. Díky tomu výrazně vzrostlo domovarnictví;

1918 – Od 1. února se cena čepovaného piva zvyšuje na 80 haléřů za ½ litr piva;

1920 – Šestistupňové výčepní pivo stojí 1.2 Kč, ležák pak 2.40 Kč;

1920 – Cena piva se u 6 stupňového piva ve výčepu zvyšuje na 3 Kč, u 8 stupňového piva pak na 3.80 Kč za 1 litr piva. Daň z piva se zvyšuje na 4 Kč, daň z vína na 10 Kč za 1 hl;

1921 – Nápojová daň: městský poplatek za litr prodaného piva činí 4 haléře, za litr vína pak 20 haléřů; to dělá u piva cca. 4.000 Kč a u vína cca. 53.000 Kč. Poplatek za litr rumu, likéru a pálenky činí 20 haléřů a bude od hostinských a prodejců alkoholu až do roku 1926 vybírán paušálně; to dělá cca. 12.000 Kč;

1929 – Městská rada rozhodla o zvýšení daně z piva ze 4 na 10 haléřů za 1 litr;

1938 – Pivní daň obvykle 10% - přes ulici: 1 litr = 0,36 RM (Říšských marek);

1942 – Cena 1 litru piva se od 14.5. snižuje o 4 feniky.

Použité zdroje:
Chronik der Stadt Asch 1895 - 1942, Band I. / II.;
Karl Alberti - Beiträge zur Geschichte der Stadt Asch u. d. Ascher Bezirkes, 1934 - 1941;
J. Tittmann - Heimatkunde des Ascher Bezirkes, 1893;
Adam Winter - Heimatkunde des Ascher Gebietes, 1925;
Benno Tins – Die eigenwillige Historie des Ascher Ländchens, 1977;
Wölfel, Petrak, Marks – Lokalbahn Asch - Rossbach - Adorf, 2014;
P. Matala st. - Numismatika Ašska;
Ascher Rundbrief - Heimatblatt für die aus dem Kreise Asch vertriebene Deutschen;
Archiv pivovaru "Plzeňský Prazdroj"
Sborník Minulostí Západočeského kraje;

Pokračování na další straně