Vývoj ašské pošty (1700 - 1874)

pod vedením poštmistrovské rodiny Langheinrichů - 2.část

Pokračování z předchozí stránky

Inspekce měly v tehdejší době smyl nejenom v tom, že kontrolovaly úřadování poštmistra, nýbrž nabízely také možnost k podávání stížností. V té době existoval spor mezi ašským a hofským poštmistrem ohledně rozdělování zisků z distribuce novin. V Aši bylo mnoho občanů, kteří četli noviny vydávané na říšském území. K odběratelům patřila také hrabata von Zedtwitz. Tyto noviny bylo nutno abonovat u poštmistra, který objednávku předával na nejbližší říšský poštovní úřad – v tomto případě do Hofu. Předplatné nebylo v tehdejší době stanovováno pevně, nýbrž byl to právě poštmistr, který v určitých mezích určoval jeho výši. A jak se zdá, nebyl Langheinrich v tomto směru právě nejvstřícnější. Poštmistr z Hofu, který zaujímal u Thurn-Taxisů vyšší úřední pozici, přirozeně požadoval svůj podíl na zisku z distribuce, avšak Langheinrich nebyl ochoten odvádět mu jakoukoliv část tohoto výdělku. Ohrazoval se tím, že distribuce tisku v Ašském regionu je jen a jen jeho záležitostí, a proto si také nárokuje veškeré s tím spojené zisky. Vyšší instance v Praze podpořila Langheinricha vyjádřením, že hofský poštovní úřad nemá na Ašsku co distribuovat a poštmistr Wirth z Hofu má být v této věci vyrovnán norimberským vrchním poštovním úřadem na základě poloviny vykázaného zisku. Poté, co v této záležitosti došlo k několikeré výměně korespondence mezi Aší a Prahou na jedné straně, a Aší a Hofem resp. Norimberkem na straně druhé, využil Langheinrich příležitosti kontroly a dne 9.6.1782 opětovně zaslal do Norimberku žádost, ve které stálo, zda by mu v budoucnu nemohly být noviny zasílány přímo do Aše, aby tak mohl obejít Hof. Zda této žádosti Norimberk vyhověl není známo. Spor byl – zřejmě z důvodu předčasného úmrtí Langheinricha – později urovnán pozůstalou vdovou a hofským poštmistrem Wirthem.

Úmrtím Johanna Gottlieba Langheinricha staršího dne 4. srpna 1782 končí staré časy ašské pošty. Vdova Langheinrichová zaslala okamžitě po smrti svého muže knížatům von Turn a Taxis prosbu, ve které žádala, aby byl úřad poštmistra převeden na jejího tehdy osmiletého syna, přičemž jí by byly doživotně zachovány z toho vyplývající příjmy. Až do plnoletosti svého syna chtěla vésti veškeré poštovní záležitosti sama, jak to ostatně činila již v době nemoci svého muže. V Řezně této prosbě nebylo vyhověno, neboť příslušní úředníci se obávali pozdějších sporů mezi matkou a jejím synem. Proto pověřili hofského poštmistra Wirtha, aby s paní Langheinrichovou zahájil jednání ohledně následnictví. Oba pak vypracovali protokol, ve kterém bylo žádáno, aby vdova Langheinrichová byla doživotně ustanovena vedením říšské poštovní stanice v Aši, a aby jejímu synovi Johannu Gottliebu mladšímu byl do budoucna vystaven následnický dekret.

Avšak ani tento návrh nebyl v Řezně schválen. Neboť Johann Gottlieb měl s dovršením plnoletosti převzít poštovní stanici a stáj v Aši, a jelikož zároveň zdědil rakouský c. k. titul poštmistra, byly by oba úřady spravovány dvěma osobami. V tom spatřovali úředníci zdroj pozdějších nepříjemných sporů. Aby bylo dosaženo průhledných poměrů, byl nakonec paní Langheinrichové svěřen úřad říšského poštmistra – a to do té doby, než její syn dovrší plnoletosti, a tomu byl vystaven požadovaný dekret.

Paní Langheinrichová působila v Aši coby poštmistr až do své smrti v roce 1792. Po smrti své matky převzal vedení ašské pošty tehdy sedmnáctiletý Johann Gottlieb mladší, který ji spravoval až do roku 1849. Byl bezpochyby nejvýznamnějším potomkem ašské poštmistrovské rodiny a patří - vedle Johanna Michaela Widmanna z Chebu - k největším poštmistrovským osobnostem v severozápadních Čechách. Díky své důvěrné známosti s Goethem, který u něho v Aši často během svých cest do českých lázní nocoval, a se kterým si také dopisoval, se Langheinrich dostal také do krásné literatury. Během svého více než padesátiletého působení v úřadě (v letech 1792-1818 ve zdvojené funkci) zaměstnával poštovní úřad v Praze a Řezně stále novými projekty, které prosazoval s neoblomnou vytrvalostí, přičemž bylo jedno, zda se jedná o nové tranzitní komunikační spoje, plány nových silnic, nově budovaná nebo překládaná poštovní spojení, nebo jeho soukromé záležitosti. O jeho neúnavné činnosti by se dala sepsat samostatná práce.

Nejstarší razítka poštovního úřadu v Aši, vlevo pošty Turn & Taxis od roku 1808, vpravo C.a K. pošta od roku 1798

Příkladem, jak řešil stávající problémy, budiž zřízení povozní pošty mezi Aší a Hofem, kterou provozoval v letech 1803-1805. Prehistorie této dráhy je nám již známa. V roce 1749 vedla ke zřízení Říšské poštovní linky Erfurt-Praha, kdy poštu přepravoval jezdec na koni. Dále víme, že již Marie Terezie vyslovila přání, přeměnit a rozšířit tuto jezdeckou poštovní linku na povozní poštovní linku z Prahy do Aše. Tento projekt byl ve skutečnosti realizován pouze zčásti. Již v roce 1791 byla v letních měsících zřízena pravidelná poštovní vozová linka mezi Prahou a Karlovými Vary. Ta však byla již v roce 1793 z důvodu prodělečnosti opět zrušena. Až v roce 1800, po zestátnění karlovarského poštovního úřadu, byla v letních měsících mezi Karlovými Vary a Prahou zřízena povozní pošta, a teprve v roce 1805 pokročila záležitost tak daleko, že do Aše po dlouhé době dorazil první poštovní vůz. Tentokrát přijel z Karlových varů. Langheinrich systematicky podporoval tento projekt již od roku 1803 a měl zájem především na prodloužení povozní pošty až do Hofu. Dne 7. září 1803 sdělil dvornímu radovi a správci poštovního úřadu v Norimberku von Planckovi, že v Praze se počítá se zřízením povozní pošty z Karlových Varů, přes Cheb a Aš až do Hofu, a navrhl, aby byla pokud možno okamžitě zřízena poštovní linka z Hofu do Aše, po které by jednou týdně jezdil poštovní vůz. Jím vypočtené náklady za tento provoz činily 156 Guldenů ročně.

Knížecí dvorní generální ředitelství Thurn-Taxisů v Řezně reagovalo váhavě, nikoliv však odmítavě, a žádalo poštovní úřad v Hofu o zaujetí stanoviska. V Hofu v té době existoval již více než 100 let hraniční poštovní úřad, který realizoval veškerý poštovní styk Říšské pošty se Saskou kurfiřtskou zemskou poštou. Zde se sbíhaly důležité spoje mezi Řeznem a Norimberkem na jihu, Lipskem na severu a Drážďany a Vratislaví na východě. Aby tyto poštovní spoje a s tím související příjmy z poštovního styku zůstaly zachovány, byl postoj k Langheinrichovým plánům odmítavý, a došlo k pokusu zničit je všemi prostředky. Ani osobní námitky ašského poštmistra v Hofu nedokázaly přesvědčit tamější poštovní úředníky. Ti tvrdili, že by povozní pošta nebyla, nehledě na špatné silnice mezi Aší a Hofem, v žádném případě rentabilní. Navíc není vůbec jasno, co by se při stávající finanční tísni vůbec do Čech resp. z Čech vozilo. Co se však přepravy zásilek mezi velkými obchodními centry Frankfurtem, Norimberkem, Lipskem a Čechy týče, existuje zde mnoho kvalitnějších a ostatně také kratších tras, jako např. přes Berneck a Cheb do Prahy. Pokud by se mělo vykonat něco pro zlepšení poštovního spojení, dalo by se maximálně uvažovat o zřízení pravidelné poštovní linky mezi Bayreuthem a Chebem - přes Berneck, kterou by bylo dobré vést průmyslovou oblastí Wunsiedelu. Tam by pak bylo také zapotřebí zřídit poštovní úřadovnu. Tato povozní pošta by plně postačovala k zajišťování přepravy zboží mezi západem Říše a Prahou. Kromě toho průmysl v okolí Wunsiedelu je na podstatně vyšší úrovni, než průmysl na území Ašského panství.

Langheinrich, který byl o těchto argumentech spraven, srovnal ze svého pohledu význam obchodních center Hofu a Bayreuthu a došel k tomu závěru, že novou povozní poštou by se z Dolních zemí a západu Říše dala přes Hof do Čech dopravovat podstatná část obchodního zboží. Dále tvrdil, že Bayreuth je oproti Hofu – z hlediska obchodního centra – zcela bezvýznamným. A co se silnic týče, tvrzení, že cesty mezi Hofem a Aší jsou na špatné úrovni, je naprosto mylné. V této záležitosti je možno se dotázat významné vídeňské spedice. Oproti tomu jsou právě silnice v pohoří Smrčin v zimním období průjezdné jen velmi stěží, čehož důkazem budiž loňské umrznutí jednoho povozníka. Se sněhem je tam nutno počítat dokonce v červnu. Kromě toho průmysl oblasti Sechsämterlandu je ve srovnání s Ašským regionem naprosto bezvýznamný. S úsměvem dnes také můžeme číst Langheinrichův popis Sechsämterlandu: Schirding je farní ves, Thiersheim je díra se 111 domy bez jakéhokoliv průmyslu, Bernstein a Oberrösla jsou taktéž farní vesnice, Weißenstadt je městečko se 150 domy a 800 obyvateli s několika málo kovárnami na výrobu hřebíků, jinak zcela bez průmyslu, neroste tam ani obilí. Knopfheur v takzvaném Pekle je zato nejstrašnějším místem v pohoří Smrčin. A co se Wunsiedelu týče, ten se nachází 3 hodiny bokem a není v něm ani okresní úřad. Má toliko 350 domů, několik továren a vede nepatrné obchody s Horním Falckem, což lze vysledovat z vysokých celních poplatků. Mimo to byly tyto obchody sjednávány 11 „bankrotéry“. Nejvýznamnější částí tohoto regionu je Selb, ve srovnání s Aší je však i toto místo vzdálené od ní 1½ hodiny cesty zcela bezvýznamné.

A zatímco se spor mezi Aší, Hofem, Norimberkem a Řeznem táhl dál, spravila pražská vrchní poštovní správa dne 25. srpna 1804 poštmistrovské úřadovny v Karlových Varech, Zwodau, Aši a Hofu o tom, že jeho císařské veličenstvo ráčilo dvorním dekretem z 19.června 1804 a guvernérským dekretem ze 17.8.1804 co nejmilostivěji schválit zřízení povozní pošty z Prahy přes Karlovy Vary, Cheb a Aš do Hofu. Pošmistr Wirth z Hofu sice také podepsal přijetí této zprávy, ohradil se však v Řezně proti tomu, že mu byl na vědomí dán dokument pražské vrchní poštovní správy, která ho – coby úředníka Thurn-Taxisů – nemá o čemkoliv spravovat. O této relativně bezvýznamné záležitosti se nám dochovala velmi obšírná korespondence mezi Hofem, Norimberkem a Řeznem.

Mezitím však byla do této záležitosti zapojena nejvyšší místa: Norimberk spravil berlínská ministerstva a Langheinrich – po té, co nezískal žádnou podporu ze strany říšské pošty – napsal pražským a vídeňským úřadům. Spor o oba projekty byl nakonec vyřešen tak, že byly schváleny oba: od roku 1805 jezdila povozní pošta mezi Hofem a Karlovými Vary. Byla však částečně přerušena následnými válečnými zmatky. Její provoz se však dá jednoznačně prokázat, a to z hlášení poštovního úřadu v Hofu z let 1818 až 1824. Po roce 1811 byl nakonec uskutečněn také přepravní projekt Berneck – Wunsiedel – Cheb. Poštovní úřad ve Wunsiedelu mohl být totiž zřízen až po tomto roce, neboť pošta Thurn-Taxisů v bayreuthském knížectví přešla nejprve do francouzské a od roku 1809 do bavorské správy.

Pokračovaní na další stránce

1 2 3 4

Na začátek stránky