Grün / Doubrava

V Doubravě bylo před II. světovou válkou 6 „mlýnů”, z toho 1 mlecí mlýn, 1 tkalcovna a 4 výrobny lepenky.

1

Železný hamr (Eisenhammer), naposledy tkalcovna Geipel, č.p. 64

Kdy byl založen tento hamr, který se skládal z hutě na tavení železa a mlecího mlýna, není známo. Nejstarší huťmistr Ludwig Hendel je zmiňován 1. 5. 1600 jako svědek u Brambašského soudu. Hamr tudíž musel být založen již v 16. století nebo ještě dříve. Doubravský hamr je uváděn na Bauerově mapě z roku 1716 jako dosud fungující. Ten samý hamr je zmiňován také v Zedtwitzském inventáři z roku 1740. Podle ašské cechovní knihy zde v roce 1736 sídlil tesař a mlynář Christoph Adam Schüller. V roce 1783 patřil doubravský hamr Georgu Simonu Schillerovi z č.p. 9 a Johannu Adamu Schillerovi z č.p. 10. Ročně dodávali panstvu 171 liber železa. Železná ruda měla být dovážena z Arzbergu. Tavící pec měla stát nedaleko Wunderlichovi továrny na lepenku (č.p.31, dnes odkryté základy někdejší papírny), neboť na okraji cesty byly v minulosti ještě dobře patrné haldy strusek. Poslední doubravský huťmistr Schiller zemřel v roce 1840. O něco dříve, v roce 1817, postavil na místě někdejšího hamru neubergský továrník Jonas Schindler (1771 - 1838) přádelnu bavlny poháněnou vodní silou, která však údajně sloužila spíše jako překladiště příze pašované sem ze sousedního Saska. Tato přádelna však neměla dlouhou životnost.

V roce 1841 kupuje tuto přádelnu Diethelm svobodný pán von Salis–Voglio. Byl již pátým majitelem od roku 1817 a zemřel v květnu 1850. Jeho choť se poté odstěhovala z Doubravy a prodala veškerý nemovitý majetek ašské továrně s pletacím zbožím Geipel & Jäger (od roku 1877 Chr. Geipel & syn). Tato firma na tomto pozemku 1856/57 zbudovala nejprve barevnu a v roce 1859 také textilní apreturu (konečnou úpravnu). V roce 1879 bylo v této továrně zaměstnáno kolem 3.000 tkalců.

Mlecí mlýn (Voitův mlýn, č.p. 11, viz níže) patřící k tomuto hamru byl od roku 1676 až do 18. století ve vlastnictví rodu Voigtů. Mlynář Voigt byl v roce 1719 prvním řídícím učitelem v doubravské škole. Mlýn patrně zaniká s výstavbou barevny. Ta byla ještě před 2. světovou válkou poháněna Francisovou turbínou o výkonu 6.4 koňských sil, ta v té době již patrně vyráběla elektrický proud.

Snímek původní doubravské přádelny bavlny, Voitův mlýn se musel nacházet v některém z domů vpravo; kolem roku 1900

Objekt původní přádelny v 70. letech 20. století

2

Stará / horní papírna (Alte Papiermühle), č.p. 31

Stará nebo také horní doubravská papírna s jistotou existovala již na počátku Třicetileté války (1618). Byla první papírnou na Ašsku, a kdyby nedošlo ke změně politických poměrů, zcela jistě by dnes byla pod ochranou památkové péče. V současnosti by slavila 400 let trvání. Výroba papíru byla na Ašsku velmi výnosným průmyslovým odvětvím. Papírny v Podhradí (Neuberg) a Dolních Pasekách (Niederreuth) byly založeny až o nějakých 100 let později.

Tato papírna byla zprvu provozována jejím zakladatelem Tobiasem Käppelem. Po jeho skonu převzal živnost jeho syn Adam Käppel (1631-1704), označovaný jako „velice vážený” výrobce papíru. Jeho výrobky, převážně jemný, velmi cenný ruční papír s vodoznakem, byly velmi žádány jak v tuzemsku, tak i v zahraničí.

Do roku 1741 zde sídlil papírnický tovaryš Johann Michael (1663-1741), který se roku 1693 oženil s dcerou Adama Käppela. Ten dosáhl, stejně jako jeho tchán, značného bohatství.

Do roku 1753 zde ve výrobě papíru pokračoval Michaelův jediný syn Joh. Jobst Michael (1701-1753). Roku 1750 zakoupil v té době nejmodernější holandr. Tato investice se vyplatila nejen jemu samotnému, nýbrž také všem následným majitelům papírny. Spolehlivě fungoval ke vší spokojenosti skoro dvě staletí.

V letech 1753 až 1820 vlastnil papírnu jeho jediný syn Joh. Adam Michael a poté Joh. Christoph Adam Michael († 1841). Kolem roku 1820 předal poslední z rodu Michaelů celý majetek mlýna svému zeťovi Joh. Christianu Geipelovi. Jeho syn Joh. Christoph Geipel kolem roku 1865 instaloval moderní stroj na výrobu lepenky od té doby vyráběl balící lepenku.

Jeho následovníkem byl jeho syn Gustav Geipel, poté krátce rodina Wettengelů a od roku 1914 Ernst Wunderlich (1882-1969), zemědělec ze Štítar. Ze starého papíru vyráběl velmi kvalitní lepenku. Odběratelem byly textilní podniky v Aši, na Chebsku a v Sasku. Ernst Wunderlich měl syna Ericha Wunderlicha (1915-1990), který se v poválečném Německu stal také výrobcem papíru. Celá rodina byla v roce 1946 odsunuta do Saska.

Papírna měla v předválečných letech pohon na 1 svrchní kolo o výkonu 6.7 koňských sil.

K tomuto mlýnu patřila také zemědělská usedlost č.p. 30, nacházející se těsně pod papírnou, s 21,5 hektary lesa, polí a luk. Tento hospodářský statek byl pronajímán. Posledním nájemcem byl Max Schmutzler. Oba objekty zanikly v 50. letech 20. století.

V loňském roce (2015) byl na odkrytých základech papírny otevřen památník s naučnou stezkou věnovaný výrobě papíru na Ašsku.

Dva záběry horní papírny

Papírové značky z horní papírny

Odkryté základy staré papírny, vlevo dole dochovaná kola holandru, stav podzim 2016; ‌ © Thonbrunn

3

Drátovna (Drahtmühle), č.p. 5

Výrobnu drátu s pohonem na mlýnské kolo založil kolem roku 1750 Johann Andres Lindauer, který pocházel z Brambachu. Po něm mlýn převzal jeho syn Christian Lindauer. Jeho výrobky musely být velmi žádané, neboť v roce 1784 zaměstnával dvanáct tovaryšů. Johann Andreas Lindauer byl majitelem domů č.p. 3, 4, 5 a usedlosti č.p. 39. Mlýn na výrobu drátu byl v provozu ještě kolem roku 1840. Jako jeho vlastník je v té době uváděn Christoph Lindauer, zřejmě vnuk zakladatele mlýna. Poté, co výroba nestačila konkurovat průmyslové výrobě, byla produkce ukončena. Ašská továrna C. Weigandt & Co zde v roce 1881 zřídila apreturu, jejíž provoz byl ukončen v roce 1931. Spoluzakladatel této firmy, Christian Weigandt (1806 - 1893), byl doubravský rodák. Poté byly objekty tohoto mlýna pronajaty několika nájemcům.

Seznam mlýnů na Ašsku z 30. let 20. století v tomto mlýně uvádí výrobnu lepenky, adresář z roku 1941 tento mlýn již nezmiňuje. Mlýn měl pohon na svrchní kolo o výkonu 6.4 koňských sil. Posledním majitelem měl byl jistý Just z Aše. Objekt bývalého mlýna zanikl na počátku 50. let 20. století, jako všechny okolní objekty nacházející se v blízkosti německé hranice.

Někdejší drátovna. Reprodukce staré rytiny.

4

Nová / dolní papírna - Poštovní mlýn (Postmühle), č.p. 45

Novou nebo také dolní papírnu založil na zemské hranici se Saskem v roce 1786 Johann Adam Schindler († 1822), bratr Jonase Schindlera (viz Železný hamr a Steinelův mlýn). Díky jeho schopnostem se podnik během krátké doby velmi rozrostl. Kolem roku 1795 produkoval ročně 210 balíků papíru, což činilo 1.008.000 archů. (z 24 archů se dala vyrobit kniha). Také on, stejně jako ostatní výrobci papíru v tehdejší době, dosáhl značného bohatství.

Jeho jediný syn zemřel relativně mladý. Obě sestry (jedna se vdala za Rotgerbera Gottlieba Langheinricha, druhého syna ašského poštmistra Joh. Gottlieba Langheinricha) prodaly papírnu v roce 1838 Gottliebu Langheinrichovi, mladšímu bratrovi Friedricha Karla Langheinricha, který se výrobou papíru zabýval jen několik málo let a poté mlýn opět prodal. Lze předpokládat, že pozdější název nové či dolní papírny „Poštovní mlýn – německy Postmühle” pochází právě z doby, kdy ho vlastnil Langheinrich.

Na konci 19. století zde Wilhelm Lang začal vyrábět šedou a lisovanou lepenku. Tuto výrobu po něm převzali jeho dva synové, Gustav a Richard Langové, kteří ji provozovali až do roku 1922. Na počátku 20. století dochází k útlumu produkce a teprve po 1. světové válce, kdy došlo k rekonstrukci výrobny a především její střechy, obnovil Robert Dietel opět výrobu vlnité a lisované lepenky. Po několika letech však dochází opět k ukončení výroby. Podle adresáře z roku 1941 byla poslední majitelkou Florentine Schneiderová.

Mlýn měl ve 30. letech 20. století pohon na 1 svrchní kolo o výkonu 10 koňských sil. Objekt byl zbořen na počátku 50. let 20. století, neboť se nacházel v bezprostřední blízkosti německé hranice. Dnes je na jeho místě patrný jen původní mostek přes Bílý Halštrov.

Poštovní mlýn kolem roku 1900

Holandr z Poštovního mlýna

Poštovní mlýn kolem roku 1930, vpravo můstek, který se dochoval do dnešních dnů

Někdejší můstek Poštovního mlýna, stav jaro 2016; ‌ © Thonbrunn

Mapa stabilního katastru z roku 1841 s Drátovnou a Dolní papírnou; ‌ © ÚAZK

5

Schallerův mlýn (Schallermühle), č.p. 85

Schallerův mlýn je vyznačen již na Bauerově mapě z roku 1716. Mlýn ležel na katastrální hranici Kopanin a v roce 1647 je zmiňován jako panský mlýn kopaninského zámku. Zedtwitzský inventář z roku 1740 uvádí Georga Adama Schallera, mlynáře ve vesnici Grün (Doubrava). Dle údajů z církevní matriky z roku 1669 byl „mlynářem na Schallerově mlýně Caspar Günthert”. Název mlýna byl odvozen z přezdívky někdejšího mlynáře a přetrval až do odsunu německého obyvatelstva v roce 1946, ačkoliv na něm dlouhá léta hospodařil rod Wettengelů a do odsunu pak rodina Thornů.

Mlýn měl pohon na 1 svrchní kolo o výkonu 5.2 koňských sil. Jako mlecí mlýn je uváděn ještě v adresáři z roku 1941. Objekt byl zbořen na počátku 50. let 20. století. Na místě je dodnes patrný bývalý mlýnský náhon.

Schallerův mlýn kolem roku 1920

Vlevo Schallerův mlýn, vpravo pak továrna Steinel na výrobu lepenky

Skica Schallerova mlýna, datováno 1925

6

Steinelův mlýn (Steinelmühle), č.p. 84

Tato papírna byla založena podstatně později, než obě další doubravské papírny. Již zmíněný Jonas Schindler z Neubergu (Podhradí) byl tak bohatý, že mohl každému ze svých čtyř synů zanechat vlastní továrnu. Pro svého třetího syna, Johanna Christiana Ferdinanda Schindlera (1808 - 1894), nechal v roce 1836 zbudovat pozdější Steinelův mlýn. Po jeho smrti převzal podnik jeho zeť Christian Steinei, který byl v letech 1886 - 1888 nájemce neubergského mlýna Baßmühle. Jeho následovníkem pak byl syn Gustav Steinel, který provoz vybavil nejmodernějšími stroji, čímž podstatně zvýšil svou produkci. Továrnu provozoval až do odsunu německého obyvatelstva v roce 1946. Byl to také zřejmě on, kdo nechal někdy ve 30. letech 20. století postavit vedle továrny moderní vilu, která se jako jediná dochovala do dnešních dnů. V současnosti je však ve velmi špatném vybydleném stavu.

Mlýn měl pohon na 1 svrchní kolo o výkonu 6,5 koňských sil. Objekt byl zbořen v poválečné době.

Stroj na výrobu lepenky ze Steinelovy továrny

Letecké snímkování z roku 1948 s 5 doubravskými mlýny

Dříve zaniklé doubravské mlýny

V Doubravě kdysi existovaly další dva mlecí mlýny.

Schillermühle / Lochmühle (Schillerův mlýn)

Tento mlýn je zmiňován Sommerem v jeho popisu Království českého: „Schillerův mlýn s katrem na Hlaštrově”. Na státní hranici u Gürthu, nedaleko zadního Lochu (tehdejší místní část Doubravy), byl dříve znám Schillerův rybníček.

Mlýn Lochmühle

Voitmühle (Voitův mlýn), č.p. 11

Mlýn kdysi stával za Geipelovo barevnou a měl č.p. 11. Je zmiňován ještě Sommerem v jeho popisu Království českého z roku 1847. Schmidt ho již v roce 1870 neuvádí. Byl pojmenován po někdejším mlynáři Voitovi. V roce 1784 patřila usedlost č.p. 11 „mlynáři a tesařovi Joh. Lorenzu Vogtovi”. Objekt se dochoval až do odsunu původního německého obyvatelstva a byl zbořen v poválečné době.

Nahoru