Gottmannsgrün / Trojmezí 1.

Datum zveřejnění: 20. listopadu 2023

1 / 2 Následující strana

Všeobecně

Gottmannsgrün byla velmi roztroušená obec bez centrální návsi. Pomyslný střed obce se nacházel v prostoru místní školy.

V roce 1939 činila celková plocha obce 721 hektarů, z toho bylo 225 hektarů lesa (31%.), stálo zde 166 domů a usedlostí a žilo zde 765 obyvatel.

Obec byla přifařena do Rossbachu, ovšem místní část Kaiserhammer spadala až do roku 1937 pod farnost bavorského Regnitzlosau.

Nejvyšší bod obce s 619 m n.m. byl v Horním Gottmannsgrünu v místní části Einöde, nejníže položeným bodem 536 m n.m. pak byl mlýn Hofmannsmühle v Kaiserhammeru.

Gottmannsgrün - katastrální mapa z roku 1841, zdroj: ČÚZK

Název obce

Úřední název „Gottmannsgrün“, lidovým dialektem pak „Wouschtumm“.

Německý název obce prošel poměrně složitým vývojem, vyplývá však z názvu území jakéhosi Goßwina.

Označení obce se postupně porůznu měnilo: 1356 Wustenunge zu Gösweinsgrvne, Göswinsgrune, 1417 Gosweinsgrvn, 1555 Gottmannsgrün, 1612 Gotzmannsgrün. V různých archiváliích a starých mapách se kromě toho vyskytují názvy Goswinsgrune, Gosweinsgrüne, Gosweisgrune, Chosweinsgrun, Gosweinsgrvn, Wustung, Wustuben, Wusting, Zur Wustuben, Wustelen, Ober- a Unterwüstoben, Gottsmannsgrün, Gottmannsdorf, Goldmansgrün, Gottmannßgrün.

Od roku 1948 pak obec nese název Trojmezí.

Gottmannsgrün v ašském dialektu:

Místní části

Obec, jejíž samostatný status se datuje od roku 1850, byla tvořena celou řadou místních částí a samot, z nichž každá měla svůj historický vývoj. Samotná obec se dělila na čtyři hlavní části: Horní Gottmannsgrün (Obergottmannsgrün), Dolní Gottmannsgrün (Untergottmannsgrün), Ziegenrück (dnešní Kozí hřbety) a Kaiserhammer.

Horní Gottmannsgrün se dále členil na: Kalten Frosch, Schwammenbach a Einöde (Samota);

Dolní Gottmannsgrün se členil na: Neustadt an der Fichte, Rittersburg, Winkel, Möckelsburg, Kienleite, Wolfspöhl a Schelder;

Názvy místních částí nemá valný smysl překládat do češtiny, většina z nich tak či tak zanikla s odsunem německého obyvatelstva v roce 1946.
Jednotlivé místní části jsou pak vyznačeny na následném leteckém snímku z roku 1948
(Kaiserhammer není zabrán):

Vodní zdroje

Veškeré vodní zdroje obce Gottmannsgrün odtékaly výhradně do Rokytnice (Regnitz), protékající dále bavorskými obcemi Nentschau a Regnitzlosau a ústící následně v Hofu do Saale. Jako Rokytnice je dnes označován celý tok pramene ve Studánce. V minulosti se však část od pramene až po soutok s Lužním potokem (dříve Zinnbach) přitékajícím od Pastvin nazývala Wiesenbach (nebo taky Ziegenfurthbach, Ziegenbach, Zinnbach). Teprve po soutoku těchto dvou potoků se hovořilo o Rokytnici.

Od Ebmathu pak stéká Bystřina (někdejší Wolfsbach), která tvoří státní hranici se Saskem. Další malý, dnes bezejmenný potůček pramenící v někdejší místní části Einöde, se dříve porůznu nazýval Franzosenbächl, Wasenbach, Schwammenbach nebo Ziegenbächl. Jeho přítok tvoří další malý potůček pramenící v katastru Rossbachu. Oba tyto potůčky pak společně ústí pod bývalou rotou do Rokytnice.

Historický vývoj

Horní Gottmannsgrün (Obergottmannsgrün) byl založen coby lesní lánová ves někdy na přelomu 12./13. století;

V půli 14. stol. je uváděna jako zpustlá;

Nové osídlení počátkem 15. stol.;

Dolní Gottmannsgrün (Untergottmannsgrün): rozptýlená osada z přelomu 13./14. stol., poté zpustlá;

Opětovné osídlení počátkem 15. stol.;

Kaiserhammer vznikl počátkem 15. stol.;

Nejmladší osada Ziegenrück (dnešní Kozí hřbety) zaznamenala největší rozkvět na přelomu 19./20. stol.;

Horní a Dolní Gottmannsgrün měl vlastní rychtáře v rámci západní části farnosti Roßbach,
vlastní jednotná obecní správa od roku 1850.

Horní a Dolní Gottmannsgrün

Nejstarší částí obce byl s největší pravděpodobností Horní Gottmannsgrün. Musel být založen již v počátečních fázích osídlování této oblasti mezi 11. - 13. stoletím. Dolní Gottmannsgrün vznikl zcela jistě později, jako rozšíření horní části.

Listinně se Gottmannsgrün poprvé objevuje 30. listopadu 1356 v manském listě uloženém ve státním archivu v Mnichově. Kdo dal obci její název není známo. S velkou pravděpodobností lze předpokládat, že lokátorem, tj. zakladatelem malé osady, byl jakýsi „Goswin“ (Göswein).

Podruhé se Horní Gottmannsgrün objevuje, již jako zpustlý, v popisu zemského kraje Hof z roku 1390, a to v souvislosti převzetí oblasti Regnitzlandu norimberským purkrabím Friedem V.

Když v roce 1413 získal nový majitel Neubergu (Podhradí) Heinrich von Zedtwitz majetek pánů z Neubergu na Ašsku, byla vesnice stále zpustlá. K znovu osídlení pak došlo záhy poté, právě s přispěním Heinricha von Zedtwitz, který je považován za jednu z nejvýznamnějších osobností tohoto rodu.

Když Chebští v roce 1417 podali českému králi Václavovi stížnost ohledně uzmutí Ašska pány von Zedtwitz, je mezi „zkonfiskovanými“ vesnicemi uveden také „Gosweinsgrvn das ober“, čili již dříve zmiňovaný Horní Gottmannsgrün. V této době již musel nevyhnutelně existovat také Dolní Gottmannsgrün. V následných manských listech Zedtwitzů se však hovoří jen o jedné obci Gottmannsgrün.

Obě části obce byly tvořeny především zemědělskými usedlostmi.

Místní část Winkel, kolem 1935; foto: Stiftung Ascher Kulturbesitz Rehau

Kaiserhammer

Osada Kaiserhammer byl původně hamr. Některé pozůstatky strusky dokonce naznačují, že vedle vlastního hamru se zde zřejmě nacházelo i primitivní zařízení na tavení železné rudy. Listinně se však Hammer objevuje až v roce 1502 v pozemkové knize města Hof.

Hamr se používal ke zpracování železné rudy nalezené v okolí. Nad osadou se vyskytovala turfová železná ruda a tamní haldy poukazují na to, že se železná ruda těžila také ve zdejších rudných ložiscích. V sousedním Rehauském lese se nacházelo také několik dolů na železnou rudu, které však pravděpodobně zásobovaly především hamry v Rehau a okolí. Tyto hamry byly primitivní zařízení na drcení rudy poháněné vodními koly. Je možné, že se vedle hamru nacházela také „vysoká pec“ opřena o strmý svah kopce. Oheň v ní mohl být rozdmýcháván měchy taktéž poháněnými vodní silou.

Hamr je naposledy zmiňován roku 1740 v církevní matrice města Regnitzlosau (Johann Göring 1 hamr). Zda byl tento hamr v tu dobu ještě v provozu, je sporné, neboť zpracovávaný materiál by musel být dopravován z dosti vzdálených míst. Od 17. století se naopak v osadě objevuje několik mlýnů s malými usedlostmi, které pravděpodobně obhospodařovaly půdu patřící k hamru.

Pozdější název Kaiserhammer se vyskytuje až v pozdější době. Ve všech starých listinách a od roku 1582 i v církevních záznamech v Regnitzlosau, kam byla osada Kaiserhammer přifařena, se uvádí pouze Horní hamr. K církevnímu odloučení Kaiserhammeru od Regnitzlosau došlo jednostranným aktem svrchovanosti české vlády 17. 4. 1937. Stejná vláda ve stejné záležitosti intervenovala u německé říšské vlády již roku 1934. Od této doby pak byl Kaiserhammer plně integrován do obce Gottmannsgrün.

Samotná osada Kaiserhammer nebyla nijak velká, čítala pouhých 8 čísel popisných. Počátkem 50. let 20. století se celá ocitla za Železnou oponou a byla kompletně srovnána se zemí.

Ziegenrück (dnešní Kozí hřbety)

Poslední velkou místní částí byl (a dosud částečně je)) Ziegenrück, jehož základy vytvořilo průmyslové devatenácté století. Domy zde postavené byly převážně z nepálených hliněných vepřovic, jejich obyvatelé byli zprvu domovní tkalci, později většina z nich docházela za prací do rossbašských továren. Do vzniku této místní části bylo celé území majetkem hrabat von Zedtwitz. To, že se této neúrodné planiny drželi po několik staletí lze připisovat tomu, že se zde v dávných dobách rýžoval cín, což dokazují navršeniny vyskytující se v okolí někdejšího mlýna Sandmühle. Jelikož páni von Zedtwitz získali od Koruny české také horní právo, tj. právo využívat veškeré nerostné suroviny, vyhradili si pozemky, o nichž se předpokládalo, že jsou k tomuto účelu vhodné.

Ziegenrück prošel na přelomu 19./20. století rychlým vývojem a projevily se v něm také určité nezávislé tendence. To je zcela pochopitelné. Zatímco v Horním a Dolním Gottmannsgrünu převažovala především zemědělská činnost, Ziegenrück byl čistě dělnickou osadou. Proto zde také existovaly pevné vazby na sousední textilní městys Rossbach (Hranice). Ekonomické, pracovní a později i politické rozdíly se staršími částmi obce pak vyvolávaly určité reakce, které se následně projevily v založení vlastního hasičského sboru, pěveckého spolku a dalších občanských spolků.

Po odsunu původního německého obyvatelstva se Ziegenrück (dnešní Kozí hřbety) stal jedinou místní částí, která aspoň částečně přežila poválečné bourání, i když i zde byla více než polovina původní zástavby zlikvidována.

Místní část Ziegenrück, kolem roku 1935; foto: Stiftung Ascher Kulturbesitz Rehau

Z kdysi rozsáhlé obce Gottmannsgrün nezbylo do dnešních dnů téměř nic. Značná část se na konci 50. let 20. století ocitla v zakázaném hraničním pásmu a proto byla postupně srovnána se zemí. Z 163 usedlostí v roce 1946 se do současnosti dochovalo pouhých 18 domů, 2 v Horním Gottmannsgrünu, zbytek pak v místní části Ziegenrück (dnes Kozí hřbety).

Obecní správa:

V roce 1850 získal Gottmannsgrün s místními částmi Kaiserhammer a Ziegenrück správní samostatnost, čili vlastní samosprávu se starostou obce. Ten byl, společně s třemi obecními radními, volen dvanáctičlenným výborem. Teprve od roku 1919 probíhaly volby do obecního zastupitelstva na základě všeobecného, rovného a přímého volebního práva. Gottmannsgrün měl 15 obecních zastupitelů, kteří si ze svého středu zvolili starostu a místostarostu obce.

Zasloužilým starostou byl Andreas Hundhammer, hostinský a kovář, pod jehož vedením obec postavila velkou trojtřídní školní budovu s vlastním učitelským bytem. Gottmannsgrün měl tehdy přes 1000 obyvatel. Významným starostou pak byl po 23 let Richard Stoß, který vedl obec příkladně v dobrých i zlých časech až do roku 1945. Za doby jeho úřadování došlo mj. k výstavbě silnic, tak jak je známe z dnešních časů (dnešní prodloužení Vilové ul. až po dnešní farmu).

Starostové obce Gottmannsgrün:

1850
Adam Wölfel
1860
Andreas Hundhammer
1887
Carl Thoma
1906
Gustav Reinel
1922
Johann Fuchs
1923 - 1945
Richard Stöhr

Starosta obce Gottmannsgrün Richard Stöhr (vlevo) při pochůzce v Kaiserhammeru, kolem roku 1936

Počet obyvatel

Vývoj počtu domů a obyvatel v Gottmannsgrünu ukazuje následující tabulka:

Živnosti

Až do 18. století byl Gottmannsgrün prakticky zemědělskou obcí. Malé polnosti a špatná kvalita obdělávané půdy brzy přiměly místní obyvatele k přivýdělku pomocí ručního domovního tkalcovství. Již v roce 1786 jsou v Gottmannsgrünu vedle nádeníků a nájemců uváděni dva tkalci. Obec byla známa především tkaním kvalitního plátna. Místní půda byla velmi vhodná pro pěstování lnu, který se hodil právě pro výrobu plátna.

Orná půda nejmenších sedláků z nejmladších usedlostí čítala 3 - 5 hektarů, středně velké statky vlastnily 10 - 15 hektarů a pouze čtyři sedláci vlastnili polnosti o výměře více než 25 hektarů. V předválečné době připadal v průměru jeden kus dobytka na jeden hektar polností. Z církevních desátkových knih vyplývá, že bylo pěstováno především žito a oves, v menší míře ječmen a v ještě menším objemu směsice (žita a ječmene). Na rozdíl od Friedersreuthu (Pastviny) pěstovali v Gottmannsgrünu pšenici ve velmi malé míře jen největší sedláci, což bylo zřejmě z důvodu nepříznivých půdních podmínek a omezených možností hnojení. Významnou roli zde však zřejmě hrála i těžba dřeva, a to nad rámec vlastní spotřeby. Sedláci v Horním Gottmannsgrünu totiž vlastnili rozsáhlé lesní pozemky.

V příslušných adresářích však lze nalézt i další živnosti, kterými se místní obyvatelé živili:

1923: 9 hostinských, 1 pekař, 2 hokynáři, 1 klempíř, 2 malíři, 2 mlynáři, 2 krejčí, 2 ševci, 4 truhláři a 1 výrobce tkaných výrobků

1930: 9 hostinských, 1 pekař, 1 řezník, 7 obchodů smíšeným zbožím, 1 klempíř, 1 malíř, 1 mlékař, 2 krejčí, 5 ševců, 4 truhláři, 5 trafikantů a 1 výrobce tkaných výrobků

1935: 9 hostinských, 1 pekař, 1 řezník, 7 obchodů smíšeným zbožím, 1 klempíř, 1 malíř, 2 mlékaři, 2 krejčí, 5 ševců, 3 truhláři, 5 trafikantů a 2 výrobci tkaných výrobků

1941: 9 hostinských, 1 prodejce lahvového piva, 1 řezník, 4 obchody smíšeným zbožím, 2 obchodníci se dřevem a uhlím, 1 mlékař, 2 mlynáři a pekaři, 1 krejčí, 1 švec, 2 truhláři

Barevna

Důležitou kapitolou Gottmannsgrünu byla místní barevna č. p. 108, kterou v letech 1845/46 nedaleko mlýna Ziegenmühle zbudoval Georg Hendel, jenž se sem přestěhoval z Rossbachu. Větev Hendelů byla v Kaiserhammeru uváděna již roku 1618. V Rossbachu se později objevují coby barvíři. Obchodní vazby této barevny sahaly až do textilních oblastí severních Čech a Saska. Zpracovávané textilie byly nakupovány a prodávány ve vlastní režii. Mezi její výhody patřila také blízkost hranice se Saskem, která nahrávala pašování příze. Materiál byl z Ziegenrücku do Ebmathu a obráceně přepravován na ručních trakařích, v současnosti naprosto nepředstavitelná možnost přepravy. Občas bylo zaměstnáváno až 24 barvířských pomocníků. Podnik byl postupně rozšiřován a kolem roku 1850 byl zakoupen první parní kotel, později pak druhý, ještě větší. Byl to první kotel tohoto typu na Ašsku a barevna Georga Hendela proto byla považována za nejstarší parní barevnu ve vysoce rozvinuté textilní oblasti Ašska. To také umožnilo barvit vlněnou přízi, což byla činnost, která zde probíhala ještě několik let po skončení 1. světové války. Uhlí pro parní zařízení muselo být z počátku dopravováno koňskými povozy z nádraží Mühlhausen v sousedním Sasku, neboť železnice do Rossbachu dosud nebyla zbudována. Provoz této kdysi velmi prosperující barvírny byl pak postupně ukončen mezi dvěma světovými válkami, neboť na Ašsku mezitím vznikla celá řada nových a velmi moderně zařízených bareven a apretur, kterým již nebylo možno konkurovat.

Vlevo barevna Hendel, vpravo pak vedle stojící obytný dům rodiny Hendelů

Spolkový život

Spolkový život v Gottmannsgrünu byl, jako v ostatních obcích Ašska, velmi živý. V následující tabulce jsou vypsány všechny dohledané spolky působící kdysi v obci Gottmannsgrün.

Místní spolek pištců „Fortuna“; foto: Stiftung Ascher Kulturbesitz Rehau

Po připojení Sudet do Třetí Říše v roce 1938 byla většina místních spolků rozpuštěna a začleněna do jednotných státních organizací.

Následně je uveden podrobnější výčet jednotlivých spolků uvedený v adresáři z roku 1906:

Dobrovolní hasiči Gottmannsgrün:
Velitel: Felix Ritter, zástupce: Adolf Geupel, pobočník: Adam Geupel.

Dobrovolní hasiči Ziegenrück :
Velitel: Johann Keller, zástupce: Johann Stoß, pobočník: Robert Stoß.

Dobrovolní hasiči Gottmannsgrün 1931; foto: Stiftung Ascher Kulturbesitz Rehau

Spolek válečných veteránů:
Předseda: Georg Ritter, účetní: Adam Ritter, zapisovatel: Reinhold Wölfel
Jednou do roka valná hromada, spolkový lokál: hostinec Ernestine Hundhammer
Činnost: podpora kamarádství, účast na pohřbech zesnulých členů.
resp. jejich manželek.

Vzdělávací spolek:
Předseda: vrchní učitel Adam Reinl, účetní: Joh. Ritter, zapisovatel: Adolf Geipel
Činnost: vědecké vzdělávání.

Pohřební spolek „Přátelství“:
Předseda: Johann Ritter, účetní: Hermann Geipel
Činnost: účast a podpora na pohřbech zesnulých členů resp. jejich příbuzných.

Spořitelní družstvo:
Předseda: Adalbert Stoß, účetní: Adam Wunderlich, zapisovatel: Johann Stoß
Činnost: vybírání týdenních úspor od členů, které jsou ukládány do spořitelny a vypláceny
s úroky každoročně před Vánocemi.

Pěvecký spolek „Sängerbund“:
Předseda: vrchní učitel Adam Reinl, zástupce: Adam Ritter, účetní: Johann Stoß, zapisovatel: Adolf Geupel

Dělnický cyklistický spolek „Wanderlust“ 1911; foto: Stiftung Ascher Kulturbesitz Rehau

Mlýny

V Gottmannsgrünu stávalo kdysi - včetně místní části Kaiserhammer - 5 mlýnů:
Ziegenmühle, č.p. 53;
Mollmühle, č.p. 9;
Kaiserhammer:
Obere Mühle (Horní mlýn), č.p. 21;
Hartenstein Mühle, č.p. 28;
Untere Mühle (Dolní mlýn), č.p. 27;

Mlýnské kolo mlýnu Mollmühle

Více o mlýnech v Gottmannsgrünu naleznete ZDE.

Hostince

V Gottmannsgrünu kdysi existovala celá řada hostinců:
Hostinec Ziegenrück, č.p. 106; tento hostinec byl jako jediný provozován i v poválečných letech. Jeho provoz
byl ukončen kolem roku 2000.
Hostinec Adam Ritter, č.p. 95;
Hostinec Leupold, č.p. 89;
Hostinec Nikol Wagner, č.p. 57,
Hostinec Zum neuen Wirt, č.p. 105,
Hostinec Hermann Jäger, č.p. 33,
Hostinec Adolf Riedel, č.p. 118,
Kaiserhammer:
Hostinec Jacob, č.p. 23/24,
Hostinec Hoffmannsmühle, č.p. 27,

Hostinec „Ziegenrück“ v 70. letech 2. století

Více o hostincích v Gottmannsgrünu naleznete ZDE.

Školství

Vyučování v Gottmannsgrünu je prvně zmiňováno roku 1783. Jednalo se o tzv. "putovní školy" typické pro toto období. Vyučování probíhalo střídavě v prostorách místních usedlostí.

Školní budova v Gottmannsgrünu byla zbudována roku 1861. Škola byla s ohledem na velký počet dětí hned od počátku plánována jako trojtřídka. V roce 1893 zasedlo do třídních lavic 69 chlapců a 67 dívek.

Roku 1923 je škola zmiňována již jen jako dvoutřídka - tehdejším řídícím byl vrchní učitel Gustav Unger, pomocným učitelem pak Richard Grüner.

Děti z Kaiserhammeru dříve chodili - kvůli původní příslušnosti této místní části k jinému panství - do školy v bavorském Regnitzlosau, kam byl Kaiserhammer také přifařen. Od roku 1827 pak docházeli do nově zřízené školy v Prexu. Výjimku tvořili děti z mlýna Hofmannsmühle přímo na Trojstátí, které docházeli do školy v Nentschau. Tento stav trval až do roku 1934, kdy státní úřady nařídili, že děti z Kaiserhammeru musí docházet do školy v Gottmannsgrünu.

V roce 1934 byla na střechu školy posazena věžička s hodinami a zvonem. Náklady pokryla sbírka mezi místními občany a značnou částkou přispěly rossbašské firmy Gebr. Uebel a Frank.

Po odsunu a částečném dosídlení obce ve škole ještě několik let probíhala výuka. Ovšem kvůli nedostatku dětí bylo vyučování na konci 50. let 20. století ukončeno. Školní budova pak postupně chátrala a někdy v průběhu 60. let byla - jako valná část obce - zbořena.

Řídícími učiteli v Gottmannsgrünu byli:

od 1889 - Adam Reinel;
cca. 1923 až 1932 - Gustav Unger;
1933 - Franz Gerstner;
1934 až 1938 - Rudolf Martin;

Školní budova v Gottmannsgrünu č.p. 111 v 60. letech 20. stol.; foto: Stiftung Ascher Kulturbesitz Rehau

Školní dítka, II. třída 1897, vlevo učitel Gustav Hetschko; foto: Stiftung Ascher Kulturbesitz Rehau

Hřbitov / válečné pomníky

Hřbitov

Kvůli centrální poloze byl pro založení místního hřbitova v roce 1941 obcí odkoupen pozemek sedláka Wolfganga Kellera, Untergottmannsgrün č. p. 13. Navzdory válečnému stavu byl hřbitovní pozemek upraven a osazen zelení. K vysvěcení došlo v souvislosti s prvním pohřbem 15. 11. 1942. Prvním pochovaným byl sedlák Georg Jäger z usedlosti č. p. 50. Do odsunu původního německého obyvatelstva v roce 1946 zde místo svého posledního odpočinku našlo více než 20 občanů Gottmannsgrünu. K plánovanému zbudování márnice však již kvůli stále se zhoršující válečné situaci nedošlo.

Po odsunu již místní hřbitov nebyl využíván a postupně pustl. Jeho zbytky jsou přesto patrné v lese nedaleko dochovaných válečných památníků.

GPS: 50.3073786N, 12.1395092E

Zbytky hřbitova někdejší obce Gottmannsgrün v roce 2018; © Thonbrunn

Válečné pomníky

Obec Gottmannsgrün zbudovala dva válečné pomníky. 3. července 1892 byl za účasti okresního hejtmana Tittmanna v předzahrádce školní budovy odhalen památník oběma padlým z války 1864/66. Obětem 1. světové války pak byl odhalen druhý pomník 3. července 1927. Oba památníky se dochovaly dodnes.

GPS: 50.3063342N, 12.1424897E

Válečné pomníky obce Gottmannsgrün kolem roku 1960 - v pozadí školní budova, vpravo současný stav po revitalizaci obou památníků 2018

Více o historii válečného pomníku, padlých, pohřešovaných a zemřelých během obou světových válek naleznete ZDE.

Kamenný kříž

V Kaiserhammeru se na někdejší odbočce cesty z Gottmannsgrünu do bavorského Oberprexu nachází starý kamenný kříž. O jeho původu není nic moc známo. Jedna pověst vypráví, že se na tomto místě uskutečnil souboj dvou důstojníků, z nichž jeden byl smrtelně zraněn. Kříž pak byl zhotoven na jeho počest. Tento kříž se dochoval dodnes.

GPS: 50.3157828N, 12.1043767E

Kamenný kříž v Kaiserhammeru kolem roku 1930, vpravo pak stav z roku 2018

Trojstátí

V Kaiserhammeru existuje již od středověku bod, kde se kdysi stýkala tři království - a sice České, Bavorské a Saské. Toto Trojstátí bylo již v dřívějších dobách velmi oblíbeným výletním místem, mimo jiné i kvůli dvěma blízkým hostincům.

Nachází se zde mimo jiné také historické hraniční kameny z roku 1844.

V současnosti je zde hraniční přechod pro pěší a cyklisty, přes který se občané obou současných států a tří zemí mohou neomezeně pohybovat. Na české straně je instalována samoobslužná schránka s drobným občerstvením a nápoji.

Trojstátí (Dreiländereck) kolem roku 1910

Hrob neznámého vojína

V bezprostřední blízkosti Trojstátí, se na německé straně nachází hrob neznámého vojína z roku 1945. Tento byl nedlouho po skončení 2. světové války nalezen zabit v hraničním příkopu. Byl s nějvětší pravděpodobností zavražděn tehdejším samozvaným vládcem Kaiserhammeru Miloslavem Milkutou. Ten jezdil s hordou jemu podobných po kraji a terorizoval německé obyvatelstvo. Je mu připisována také vražda manželky rosbašského starosty Nelly Zapfové 1. 8. 1945. Český sadista za své činy nebyl nikdy potrestán. Zabitého vojína vracejícího se kamsi domů nalezli obyvatelé Faßmannsreuthu a pochovali ho na místě, kde se dodnes tento hrob nachází.

GPS: 50.3176506N, 12.1005828E

Hrob neznámého vojína, červen 2023; © Thonbrunn

Zdroje::
Heimatbote – Mitteilungsblatt für Rossbach, Friedersreuth, Gottmannsgrün und Gottmannsgruen / 1946-1996;
Ascherrundbrief – Heimatblatt für d. Kreis Asch / seit 1948;
Benno Tins – Die eigenwillige Historie des Ascher Ländchens 1977;
J. Tittmann – Heimatskunde des Ascher Bezirkes 1893;
Rossbacher Heimatbuch 1970;
Johann Richard Rogler - Die Orts- u. Flurnamen d. Ascher Bezirkes 1955;

Na následující straně naleznete seznam všech domů a jejich majitelů v roce 1946.

1 / 2 Následující strana