Thonbrunn / Studánka 1.

Datum zveřejnění: 1. ledna 2021

1 / 2 Následující strana

1. Název obce

1392/95 Tunckprunne, 1417 Tunckprun, teprve od 1555 Thonbrun, 1612 Tonbrunn, 1692 Thonbrunn,
od 1948 Studánka

Tunckprunn = ve staroněmčině ve smyslu pramen pod malým pahorkem, zde někdejší místní Ringwall,
vedle kterého je silný pramen (v současnosti zmeliorovaný). Z toho se postupně vyvinul název obce Thonbrunn.

Thonbrunn v roce 1771 s 21 usedlostmi

Thonbrunn - katastrální mapa z roku 1841, zdroj: ČÚZK

2. Ringwall

Thonbrunnský Wallinsel byl původním místními nazýván „Fickerův ostrůvek“ nebo taky jen „Ostrůvek“. Tato věžovitá tvrziště sloužila v první řadě k ochraně spojovacích cest mezi politickými a vojenskými opěrnými body, či ke střežení říčních brodů. V Thonbrunnu bylo jeho původním účelem pravděpodobně jištění staré zemské stezky. Podobná tvrziště resp. jejich zbytky se vyskytovaly v Elfhausenu (dnešní Smrčina), Krásné, Újezdě, Wildenau, Rehau, Aši, Výhledech, Dolních Pasekách, Hazlově, Libé u Chebu nebo severně od Thonbrunnu, v místní části Rossbachu zvané Pfannenstiel (dnes Krásňany). Jedno z nejznámějších a největších tvrzišť tohoto typu - „Alte Schloß Schönfeld“ (Staré hradiště Schönfeld) - se nacházelo v prostoru mezi Rossbachem, Bad Elsterem a Adorfem – jeho zbytky jsou zde dochované dodnes.

Toto tvrziště bylo jedno z nejpodivuhodnějších v celém Ašském výběžku. Mělo typickou polohu v podmáčené lučině na kraji staré zemské stezky. Tvrziště, okrouhlý násypový ostrůvek, bylo zhruba 1 ½ - 2 metry vysoké. Jeho průměr činil cca. 11 metrů; tento Ringwall byl tudíž asi poloviční, než na Újezdě. Voda v příkopu byla u paty hradiště hluboká jen asi půl metru, odtud se pak příkop směrem ven prohluboval až na předpokládanou hloubku cca. 2 metrů. Podobná zjištění byla učiněna také na Újezdě a v Krásné. Vydatný pramen nacházející se přímo v příkopu ho nepřetržitě zásoboval dostatkem vody.

Během archeologického průzkumu, který prováděl Ašský muzejní spolek ve 30. letech 20. století, byl středem tvrziště, ve směru k sousedící cestě, vykopán 6 metrů dlouhý výkop. Hned vedle cesty se objevily tři asi půl metru dlouhé kamenné bloky, které ležely těsně vedle sebe. Během vykopávek byly tu a tam nalezeny nepatrné stopy popela a do ruda spálené hliněné hrudky, které kdysi vznikaly při budování tvrziště v prostoru původního pralesního porostu. V horní půdní vrstvě, asi v půlmetrové hloubce bylo nalezeno několik hrnčířských střepů z tvrdě vypálených tenkostěnných středověkých nádob, mezi nimi i známá drážkovaná keramika z vrcholného středověku, vše neglazované. Střepy byly většinou šedé, v lomu tmavě šedé, a obsahovaly částice slídy a křemene, pocházely tudíž z místních hliněných ložisek.

Tvrziště bylo vršeným násypem, jehož zemina promíchaná s malými kamínky pocházela z okolního příkopu. Na dně vodního příkopu byly nalezeny zbytky dřevěné podstávky, která se původně skládala ze 4 do čtverce uložených borovicových kmenů, ze který ch se však dochoval pouze jediný. Klády byly svými konci položeny jedna přes druhou, na způsob ruských roubených srubů. Nalezené keramické střepy byly předloženy k posouzení Dr. Richterovi z lipského Grassi-muzea, který určil jejich původ z 13. nebo 14. století.

Studánecký Ringwall kolem roku 1905

Tento „ostrůvek“ byl kdysi pravděpodobně malou vodní tvrzí, strážcem cesty v pralese – ještě před samotným příchodem kolonizátorů. Zřizování podobných opevněných míst jistě nebylo nic až tak složitého. Při pozdějším osidlování oblasti si často rytířská šlechta budovala svá „pevná obydlí“ právě na základech těchto tvrzišť, která rychlým rozvojem útočných zbraní rychle ztrácela svůj vojenský obranný význam.

Vedle tvrzišť byly budovány panské dvory, které v této době byly základem obživy sedláků nebo nižších šlechticů pověřených střežením cest a hranic. Ve Studánce tomu bylo také tak. V bezprostřední blízkosti byl zbudován původní poplužní dvůr, ze kterého se v pozdější době postupným dědickým dělením oddělily další statky. Zde to byly konkrétně usedlosti č.p. 15 a 28.

Všechny okolní usedlosti vzaly za své v poválečné době, samotné tvrziště „vydrželo“ až do počátku 80. let 20. století, kdy bylo zcela bezúčelně rozoráno soudruhy z místního JZD, pramen byl zmeliorován do stávající meliorační kanalizace z poloviny 70. let.

Možná přibližná podoba studáneckého hradiště - archeopark v německém Bärnau; © Thonbrunn

3. Historický vývoj

Pravděpodobně v 8/9. století zbudování věžového hradiště („Wallinsel“),
coby karolínského opěrného (strážného) bodu;
Ve 13/14. století možný vznik nejstaršího jádra obce;
Počátek 15. století uváděno jako zpustlé sídliště;
Znovu osídlení v průběhu 15. století;
Od roku 1850 katastrální obec správně spadající pod Neuberg (Podhradí);
Od roku 1903 samostatná obec s vlastní obecní správou;
Církevní příslušnost: v nejstarší době přifařeno do Aše, později až do roku 1945 do Neubergu

Thonbrunn lze považovat za jedno z nejstarších sídlišť historického Ašska. Vznik této osady však nelze spojovat s plánovaným osidlováním na vymýcených místech probíhajícím v osidlovacích periodách v 11. až 13. století, zde muselo proběhnout podstatně dříve. Zřejmě již v 8-/9. století se zde za účelem jištění hranice usadila skupina branných sedláků z Dolních Franků, kteří zde zbudovali obranné hradiště, thonbrunnský Wallinsel. A ačkoliv z geograficky-morfologického hlediska patří tato oblast do hofského Regnitzlandu, byl Thonbrunn od pradávna součástí „Regio Egire“, tzn. Říšského území Chebska.

Listinně je Thonbrunn poprvé zmiňován počátkem 14. století. Německý historik Winter uvádí jako nejstarší doklad listinu ze 4. října 1322, ve které je českému králi Janu Lucemburskému společně s Chebem dáno do zástavy také místo „Dungkh-Prun“ (přejímací listina datována 23. října 1322). Bohužel chybí zdroj této informace a ani se nepodařilo tuto jím citovanou listinu nikdy dopátrat. V daňových knihách (dobytčí daň) města Chebu z let 1392/95 je uveden také „Tunckprunnc“ (Tunckprun), který byl již tehdy pevnou součástí starého historického Chebska.

Na počátku 15. století je Thonbrunn uváděn jako zpustlý, přičemž chybí údaje, zda je míněno jen hradiště se sousedícím dvorcem nebo již větší vesnická jednotka. Struktura osídlení Thonbrunnu je podobná jako u Friedersreuthu (Pastvin), u kterého víme, že vznikl patrně teprve na konci 14. století. Je však také možné, že venkovské osídlení obce, čítající na počátku kolem šesti dvorců, započalo teprve na počátku 15. století, po převzetí panství Neuberg-Aš, jehož součástí byl i Thonbrunn, rodem Zedtwitzů. S nárůstem populace po třicetileté válce došlo také v Thonbrunn k dělení dvorců. Starý poplužní dvůr vedle hradiště je uváděn ještě v roce 1690. Jako leník zde sídlil robotník, který panstvu musel „sloužit tahem“ (tj. poskytovat tažná zvířata s povozy). Roku 1771 jsou však již někdejší panské pláně rozděleny mezi dědičné sedláky. Další stavební rozvoj na konci 18. století je, jako v ostatních obcích severní oblasti Ašska, ovlivňován rozvojem domovního tkalcovství, což přetrvává po celé 19. století. K dalšímu stavebnímu boomu pak dochází po roce 1918.

Katastrální obcí se Thonbrunn stal roku 1850; byl však spravován obecní radou z Neubergu (Podhradí). K úplnému osamostatnění dochází až v roce 1903. Zda v obci dříve existovali rychtáři, není doloženo, dá se to však s určitostí předpokládat.

Z obecní kroniky:

1866 - obec čítá 55 usedlostí;
1868 - 21. 6. největší požár v obci. Vznikl ve statku č.p. 9, shořely i usedlosti 5, 6, 7, 8 a 10;
1869 - Sčítání lidu; Thonbrunn má 531 obyvatel;
1873 - Založen spolek pohřební spolek „Přátelství (Freundschaft)“.
1881 - Stavba 2. školní budovy (č.p. 81);
1884 - Škola se stává dvoutřídkou;
1884/85 - budování lokální železnice Aš-Roßbach; Thonbrunn má vlastní zastávku u Nového rybníku;
1887 - Vysvěcení hřbitova dne 22. 7.;
1891 - 26. 6. Povodeň v Thonbrunnu; místní část Nový Rybník je částečně zaplavena;
1892 - Založení Spolku válečných veteránů a Školského spolku;
1893 - Založení mládežnického spolku „Germania“;
1894 - 30. 3. se zřítil nakloněný komín v novorybnické továrně;
1895 - Gottmannsgrün, Friedersreuth a Thonbrunn od 1. 5. denně obchází listonoš (1x);
1895 - Založena thonbrunnská pobočka Německého spolku cvičenců;
1896 - Krupobití 1. 8. napáchalo obrovské škody;
1898 - Obec kupuje od Joh. Thoma dům č.p. 42 a zřizuje v něm obecní chudobinec;
1899 - Založení dobrovolných hasičů;
1900 - 1.1. vysvěcení zvětšeného tanečního sálu v hostinci Hilf (č.p. 23);
1902 - Dopisní pošta Roßbach-Aš dostala novou poštovní schránku pro vhazování dopisů;
1903 - 30. 8. vysvěcení a předání do užívání nové thonbrunnské obecní školy (č.p. 107);
1908 - založen spolek chovatelů drobného zvířectva;
1909 - 4. 1. se Thonbrunn stává samostatnou obcí, poté,
co bylo 18. 11. 1904 obecním zastupitelstvem schváleno oddělení se od obce Neuberg (Podhradí).
Staronovým starostou obce zůstal August Penzel (1891 - 1909/ 1. 6. 1909)
1909 - Založena místní pobočka ovocnářského spolku;
1910 - Založen spolek na výstavbu kostela;
1910 - Zbudování nové železniční staniční budovy;
1911 - Velmi suché léto, nedostatek vody;
1912 - Thonbrunn připojen k elektrické síti;
1912 - 3. 8. přelétá Zeppelin nad Bad Elsterem, bylo možno ho zahlédnout z místní části Glitsche;
1914 - Obecná škola se stává trojtřídkou;
1919 - V červnu do Thonbrunnu dorazilo 12 mužů české finanční stráže, ubytovali se m.j. v č.p. 42 (chudobinec);
1921 - Sčítání lidu, Thonbrunn má 746 obyvatel;
1921 - První povinné očkování proti neštovicím;
1921 - Založení mužského pěveckého spolku;
1921 - Zřízení české policejní stanice v místní části Neuenteich;
1922 - Obecní nápisy musí být dvojjazyčné;
1924 - Obec buduje dům č.p. 124 pro zmírnění bytová nouze;
1924 - 26. 9. spatřena vzducholoď „Zeppelin R III“;
1924 - Obec zakládá obecní kroniku;
1924 - Škola opět dvoutřídkou, neboť počet žáků klesl na 72. Řídící učitel Zipser odešel v létě do důchodu;
1925 - Učitel Max Beilschmidt se stává novým řídícím učitelem;
1926 - Začala výstavba silnice Thonbrunn - Friedersreuth (Pastviny);
1926 - 28. 2. protestní shromáždění proti českému úřednímu jazyku, obecní pečeť dvojjazyčně;
1927 - Počet veřejných elektrických svítidel se zvýšil ze 3 na 18;
1927 - Vysvěceno nové sportoviště v místní části Glitsche (Cvičební a sportovní spolek pracujících);
1927 - Zahájení přestavby okresní silnice Aš-Roßbach;
1928 - Panzer z Aše buduje novou cihelnu;
1929 - 11.2. sibiřská zima, naměřeno min. 28 °C;
1929 - Obecní úřad dostal telefonní přípojku;
1929 - 16. 11. otevřel Karl Hilf z č.p. 23 nový hostinec v nově zbudovaném domě č.p. 144;
1930 - Rekonstrukce okresní silnice (vydláždění) započatá v prosinci 1927 byla ukončena
u vjezdu do obce Elfhausen;
1930 - Sčítání lidu, Thonbrunn má 873;
1932 - Hostinský Edi Martin (č.p. 80) se stává starostou obce;
1933 - 1. 1. zahájil provoz linkový autobus Aš - Adorf;
1933 - V Thonbrunnu je 17 radiopřijímačů;
1933 - Četnictvo zvyšuje svůj počet ze 4 na 7 mužů;
1936 - Založení spolku na zbudování válečného pomníku;
1937 - Název železniční stanice Thonbrunn/Friedersreuth se mění na Thonbrunn;
1937 - V Thonbrunnu je 59 radiopřijímačů;
1937 - 21. 11. byla na místním hřbitově vzdána pocta zemřelým a padlým;
1938 - Nezaměstnanost v Thonbrunnu činí 4,5%;
1938 - Očkování proti záškrtu;
1939 - Sčítání lidu, Thonbrunn má 830 obyvatel;
1939 - 30. 6. a 9. 7. mohutné krupobití v obci. Velká část úrody je zničena. Obrovské ztráty pro zemědělství;
1940 - Ferdinand Hofmann z č.p. 158 je jmenován starostou obce, dosavadní starosta Edi Martin přechází coby okresní tajemník na zemský úřad v Aši;
1942 - Po odvedení starosty Ferdinanda Hofmannana k válečnému vojsku je vykonáváním jeho úřadu pověřen Gustav Heinl (č.p. 146);
1944 - Dobrovolní hasiči si pod vedením velitele Otto Hilfa (č.p. 155) pořizují motorovou stříkačku. Její vysvěcení je spojeno s požárním cvičením;
1945 - 19. až 21. 4. dorazila válka i do Thonbrunnu. V časných ranních hodinách 20. 4. 1945 přišly americké oddíly ze směru od Elfhausenu i do naší obce. Pátrají po zbytcích německé armády pohybujících se po okolí, ostřelují usedlost č.p. 19, kde shoří její stodola. Dům č.p. 22 je zabaven pro armádní účely a je zde zbudován opěrný bod. Jeho obyvatelé jsou dočasně ubytováni v domě č.p. 155, 21.4. 45 se však mohou vrátit domů;
1945 - 8. 5. je válka definitivně u konce. Thonbrunn je obsazen americkou armádou;
1945 - 16. 5. přichází do Thonbrunnu první Češi, obsazují místní úřady, chovají se však k místnímu obyvatelstvu s ohledem na přítomnost amerických vojáků velmi zdrženlivě;
1945 - 1.6. je Gustav Heinl českými úřady pověřen pokračováním správy obce Thonbrunn;
1945 - V říjnu Američané opouštějí obsazené sudetské území, poté, co se již červenci stáhli ze Saska a Duryňska. Zásobování se nyní zhoršuje den ze dne. Kromě toho je německé obyvatelstvo znepokojeno hroznými zvěstmi.
1945 - Říjen: řada místních obyvatel přenáší prádlo, oblečení, domácí nářadí apod. do sousedního Bavorska a Saska. Češi zabavují první domy. Hranice je nyní přísněji střežena. Občané přistižení při přechodu hranice jsou trestáni, někdy až několika týdenní vazbou;
1945 - Prosinec: zabavena je již spousta domů, jejich obyvatelé se musí sestěhovávat do zbylých příbytků. Těmto lidem zůstalo jen naprosté minimum z jejich osobního majetku;
1946 - V březnu 1946 začalo v okrese Aš s vysidlováním. Trvalo do poloviny listopadu 1946. Sebou si člověk mohl vzít příruční zavazadlo nejprve o hmotnosti 30, poté 50 a nakonec 70 kg. U posledního transportu, vypraveného do sovětské okupační zóny, si bylo možno vzít sebou dokonce 150 kg.

Starostové obce Thonbrunn:

1901 - 1906
August Penzel (č.p.6)
1913 - 1919
Johann Kühn (č.p.3)
1919 - 1930
Nikol Fuchs (č.p.112)
1930 - 1931:
Max Grimm (č.p.64)
1931 - 1940:
Eduard Martin (č.p.80)
1940 - 1942:
Ferdinand Hofmann (č.p.158)
1942 - 1946:
Gustav Heinl jako zastupující starosta

Ferdinand Hofmann - poslední starosta Thonbrunnu

4. Místní části

Obec Thonbrunn se, stejně jako ostatní obce, členila do několika původních místních částí. Nejstarším jádrem obce byl její střed kolem hradiště nazývaný jednoduše „Dorf“ (Ves). Kolem tohoto středu se pak na jihu nacházelo uskupení dvorců nazývané „Neustadt“ (Nové město - částečně dochováno dodnes) a severně pak „Juchhe“ (ve volném významu „přechod“ – zde do katastru Kopanin). Na východě, v bezprostřední blízkosti saské hranice, ležela část „Glitsche“. Mezi Neustadtem a Glitsche pak byla část zvaná „Hochberger“ (volně na úbočí kopce), kde byly pouhé dva domy. Na jihozápadě za železniční tratí ležel zalesněný „Moosbrück“ s někdejší panskou hájovnou, pozdějším statkem č.p. 19. Kolem osamocené usedlosti č.p. 1 byla místní část „Einöde“, která odkazovala právě na někdejší odlehlost tohoto kdysi jediného katolického statku. V novější době pak vznikly místní části „Zum Bahnhof“ (U nádraží), „Spinnerei“ (Přádelna) a „Neubau“ (Nová čtvrť). Na severovýchodě obce se pak nacházely poslední dvě místní části: „Am Berg“ (V kopci) a za železniční tratí, na hranici rossbašského katastru „Brennviertel Weg“ (volně U cesty k milíři). Většina místních částí zanikla po odsunu původního německého obyvatelstva - zbouráním valné části obce.

Jednotlivé místní části obce Thonbrunn jsou vyznačeny na následujícím záběru leteckého snímkování z roku 1948:

5. Počet obyvatelstva

Vývoj počtu domů a obyvatelstva v Thonbrunnu je uveden v následující tabulce:

6. Živnosti

jak jsou uvedeny v jednotlivých adresářích. Pomlčky vyznačují roky, ve kterých příslušná živnost nebyla zmíněna, ačkoliv se v obci musela vyskytovat. Na uvedených hodnotách si lze udělat obrázek o změnách v průběhu doby.

1923 / 1930 / 1935 / 1941

Autodopravce: 0 / 0 / 2 / 2
Pekaři: 2 / 3 / 3 / 3
Zahradníci: - /1 / 2 / 2
Hostinští: 4 / 4 / 4 / 4
Obchod smíšeným zbožím: 2 / 4 / 4 / 5
Obchodník s uhlím: - / - / - / 2
Obchodník s mlékem: 2 / 3 / 4 / 2
Kovář: 1 / 1 / 1 / 1
Švec: 1 / 2 / 1 / 1
Truhlář: - / 4 / 2 / 2
Trafikant: - / - / 3 / ?

7. Spolkový život

Spolkový život byl v Thonbrunnu, stejně jako ve všech okolních obcích, velmi živý. Nejstarším spolkem založeným roku 1873 byl Pohřební spolek „Přátelství“. V roce 1892 pak byly založeny hned tři další: Spolek válečných veteránů, Spolek pro vzdělávání pracujících a Spolek na podporu školství založený řídícím učitelem Zipserem. Z jeho iniciativy byli roku 1894 založeni Dobrovolní hasiči. Největším spolkem byl Dělnický tělocvičný a pěvecký spolek, který měl po roce 1918 i sedmičlennou kapelu trubadúrů. Tělocvičná sekce ašského Tělocvičného spolku založená před rokem 1914 zanikla po skončení 1. světové války. Nový Německý tělocvičný spolek byl založen v roce 1935. Mužský pěvecký spolek Thonbrunn, který měl od dvacátých let smíšený pěvecký sbor, pořádal pozoruhodná pěvecká a divadelní představení. Thonbrunnská mládež se sdružovala především ve třech společenských spolcích: Germania, Vorwärts a Edelweiß. Mimo to zde existoval také Spolek chovatelů drobného zvířectva nebo Ovocnářský spolek.

Kapela Mužského pěveckého spolku Thonbrunn, kolem roku 1925

Po záboru Sudet Třetí říší v roce 1938 došlo ke zrušení prakticky všech místních spolků. Společenský život pak byl určován totalitním státem prostřednictvím jednotných státních organizací. V roce 1938 vznikla Místní skupina frontových bojovníků. V roce 1941 jsou kromě toho zmiňovány další 3 místní spolky: Mužský pěvecký sbor, Spolek chovatelů drobného zvířectva nebo Zahrádkářský spolek.

V následující tabulce jsou uvedeny všechny nám známé spolky působící v obci Thonbrunn.

Následně je uveden detailní popis thonbrunnských spolků z roku 1906:

Spolek na podporu školství (Schulkreuzer-Verein):
Předseda: řídící učitel Ernst Zipfer, zástupce: Friedrich Hofmann, pokladník: Karl Paul
Schůze každou 1. neděli v měsíci. Spolkový lokál: hostinec Friedricha Penzela č.p. 80,
Činnost: rozmnožování učebních pomůcek, vzdělávání členů přednáškami a využíváním knihovny.

Pohřební spolek „„Přátelství“ (Beerdigungsverein „Freunschaft“):
Předseda: Friedrich Hofmann, zapisovatel a pokladník: Nikol Fuchs
Schůze jednou za rok hlavní schůze v hostinci Adama Hilfa, U zeleného stromu č.p. 23
Činnost: úhrada pohřebních výdajů členům spolku a jejich příbuzným, poskytnutí nosičů rakve a účast na pohřbu zemřelého.

Spolek válečných veteránů (Militär-Veteranen-Verein):
Předseda: Christof Zöfel, zástupce: Gustav Hofmann, zapisovatel a pokladník: Karl Fuchs
Schůze 1 za rok hlavní schůze v hostinci Adama Hilfa, U zeleného stromu č.p. 23
Činnost: upevňování vlastenecko-dynastického ducha mocnářství, podpora pozůstalých, účast na pohřbu zemřelého.

Socializační spolek „Germania“ (Geselligket-Verein „Germania“):
Předseda: Ernst Gebhardt, zástupce: Johann Hohberger, pokladník: Adolf Meiler
Schůze 1 za rok hlavní schůze v hostinci Adama Hilfa, U zeleného stromu č.p. 23
Činnost: podpora pospolitosti

Pohřební spolek „Jednota“ (Leichenkosten-Unterstützung-Verein „Eintracht“):
Předseda: Johannes Hohberger, zástupce: Friedrich Penzel, zapisovatel a pokladník: Johann Rogler
Činnost: podpora pozůstalých po zemřelých členech, poskytnutí nosičů rakve a účast na pohřbu zemřelého.

Dobrovolní hasiči (Freiwillige Feuerwehr):
Předseda: Christof Zöfel, zástupce: E. Zipfer, zapisovatel a pokladník: Johann Rogler
Hasičská pojišťovna měla 24 členů

Thonbrunnští dobrovolní hasiči 1910

Evangelický hřbitovní spolek:
Předseda hřbitovního výboru: Johann Ritter, zapisovatel a pokladník: Nikol Fuchs

8. Přádelna

Některé zdroje uvádí, že novorybnická fabrika byla založena na zbytcích někdejšího mlýna. Existence takovéhoto mlýna v Thonbrunnu však není doložena ani listině, ani topograficky (nevyskytuje se na žádné historické mapě, což by měl). Faktem je, že existence mlýna je podmíněna dostatečným zásobováním vodou z dostatečného vodního toku nebo rybníka. Ani jedna z těchto podmínek zde v tehdejší době nebyla splněna. Nový rybník chybí ještě na Bauerově mapě z roku 1716, je zmiňován až v inventáři majetku hrabat von Zedtwitz v roce 1740. O něco níže byl Starý rybník (dnešní bezejmenný rybník pod bývalou školkou, který později zanikl, obnoven byl až v 60. letech minulého století). Ten byl těsně nad Dolíškou, pod kterou stál prastarý mlýn Ponelmühle. Tomu mohl případný thonbrtunnský mlýn asi těžko konkurovat.

Podle staré kupní smlouvy z 24. července 1829 získal rossbašský továrník a velkoobchodník s tkaným zbožím Johannes Künzel pozemek nedaleko Nového rybníka, a podle pozdějšího dodatku také pozemky kolem Starého rybníka od dosavadního vlastníka „urozeného pána Johanna, hraběte von Zedtwitz“. Künzelovi přitom bylo uděleno právo postavit na získaném pozemku budovu k libovolnému užívání.

Johannes Künzel provozoval v Rossbachu tkalcovnu, barevnu, tiskárnu, apreturu a přádelnu. Novou přádelnu pak zbudoval v Thonbrunnu v místní části Nový Rybník. Výstavba probíhala v letech 1832/33. Budova továrny tehdy pravděpodobně dostala rossbašské č. p. 288 a byla uváděna jako přádelna u Rossbachu. Ředitelem byl zeť výše jmenovaného Karl Schündler. Továrně se mezi místními říkalo „Mašina“, neboť pohon spřádacích strojů zajišťovalo převodové zařízení poháněné vodou z Nového rybníka. Teprve mnohem později, někdy mezi léty 1850 až 1855, byl instalován parní stroj.

Johannes Künzel zemřel 18. července 1849. Nezanechal po sobě žádného mužského potomka a novorybnická továrna přechází do vlastnictví jeho zeťů Johanna a Carla Schündlerových z Neubergu (Podhradí). Johann Schündler byl poslancem Zemského sněmu. Noví majitelé v letech 1851/52 rozšiřují v té době již prostorově nedostačující obytný dům. Někdy v této době dostává objekt thonbrunnské č.p. 55, neboť Thonbrunn se mezitím stal samostatnou katastrální obcí. Johann Schündler již kolem roku 1840 provozoval přádelnu bavlny v Hammermühle v Grünu (Doubrava). Kolem roku 1850 zaměstnávali bratři Schündlerové v novorybnická přádelně kolem 130 a v Neubergu kolem 60 pracovníků.

Přestavba objektu č.p. 55 u Nového rybníka probíhala v nejtěžší době 19. století. Neúroda v roce 1851 přinesla obrovské zdražování a inflační kolaps peněz. To, společně s krizí v oblasti bavlnářského průmyslu na počátku šedesátých let 19. století, velmi zasáhlo bratry Schündlerovi. Kolem roku 1865/66 ukončila novorybnická přádelna svůj provoz, stroje byly rozprodány. Johann Schündler zemřel 24. dubna 1871 v Thonbrunnu v přádelně č. p. 55, kde byl i jeho byt. Jednotlivé objekty továrny postupně chátraly a starý čtyřhranný komín se povážlivě naklonil, zůstal však po řadu let stát jako šikmá věž. Schündlerova druhá manželka Amalie prodala prázdný, rozpadající se komplex budov, včetně rybníka, v roce 1890 textilnímu továrníkovi Hugo Schmelzerovi ze saského Werdau za tehdejších ca. 60 000 Mark.

Roku 1894 se starý komín konečně zřítil, aniž by kohokoliv zranil. V této době nechává Schmelzer mezitím zcela zchátralé budovy postavené z lisovaných vepřovic zbourat a postavit nové cihlové objekty. 23. 9. 1895 je po dlouhé době obnoven plný provoz novorybnická přádelny. Ředitelem závodu je Max Steinbach. Nový komín je vysoký 45 m. Nechává také k továrně přivést kolejovou vlečku napojenou na lokální železnici Roßbach-Aš. V roce 1898 je továrna zvětšena o 39 m dlouhou přístavbu. V nových budovách č.p. 93, 94, 95, 96 a 97 vznikají služební byty pro mistry a další odborníky z továrny. Budova č.p. 98 slouží také jako závodní jídelna a v 1. patře vznikají kanceláře.

Studánecká přádelna kolem roku 1900, ve středu původní dům č.p. 55

17. června 1900 přádelnu zničil požár, barevna a vedlejší objekty zůstávají zachovány. V březnu 1901 je, jak vyplývá z výplatních podkladů, v novorybnická továrně registrováno 220 pracovníků. Přádelna je obnovena v neuvěřitelně krátké době, již v roce 1905 se rozbíhá s 20 plně automatickými mykacími stroji a 60 samopředy (selfaktory), každý vybaven 400 vřeteny, dohromady tedy 24 000 vřeteny, které zajišťují obrovskou produkci. V roce 1907 kupuje Schmelzer od hrabat von Zedtwitz z Neubergu také vodní plochu Nového rybníka. Před 1. světovou válkou byl v továrně denně spotřebován 1 železniční vagón uhlí a zpracováno čtyřicet balíků surové bavlny. Zpracovávána byla příze z východoindické a americké bavlny dovážené především z přístavního Hamburku. Hugo Schmelzer zemřel v roce 1918, aniž by zanechal vhodného následníka. Proto také již v roce 1912 prodává celý tovární komplex ašskému textilnímu továrníkovi Christoferu Fischerovi.

Inzerát studánecké přádelny z roku 1923

Od roku 1912 byl oficiální název závodu „Novorybnická vigoňová přádelna Christoph Fischer (Neuenteicher-Vigognespinnerei Christoph Fischer)“. Továrna byla pod vedením továrníka Fischera opět modernizována a i v následné době udržována na nejmodernější úrovni. Roku 1921 byla zbudována nová přístavba barevny. V roce 1926 byla přistavěna moderní strojovna a celý závod byl vybaven automatickým hasicím zařízením. V roce 1928 byla balírna rozšířena o 20 m2 a již v roce 1930 byl přistavěn sklad, objekt o velikosti 18 x 32 m, který sloužil jako skladiště zboží a podzemní zásobník topného oleje. V letech 1936/37 byl kompletně zrekonstruován obytný dům č.p. 55 zbudovaný v roce 1852, který sloužil jako byt ředitele závodu. Do odsunu v roce 1946 továrna zaměstnávala průměrně 200 pracovníků. Ročně bylo vyprodukováno ca. 1.200 tun kvalitní vigoňové příze, která byla dodávána především ašským textilním podnikům, ale také vyvážena do zahraničí.

Novorybnická přádelna bez jakékoliv újmy přestála 2. světovou válku. Po jejím skončení v roce 1945 byla vyvlastněna a přešla do majetku československého státu a jeho dělníků. Produkce pokračovala nepřerušovaně až do 90. let minulého století. V roce 1997 pak byl provoz závodu definitivně ukončen. V roce 2009 byla valná část objektů továrny zbourána. Zachována byla mj. budova č.p. 93-97 (někdejší tovární byty), kde se v současnosti nachází holobyty pro sociálně slabší obyvatele. Na pozemku někdejší továrny byl zřízen sběrný dvůr a třídírna stavebního odpadu.

9. Cihelna

Na hraběcím pozemku (Zedtwitzové z Krásné) za Novým rybníkem byla po 1. světové válce nalezena jílovitá půda, která měla být vhodná k výrobě cihel. Proto Gerber Panzer z Aše v roce 1928 zbudoval vedle rybníku obytný dům a cihelnu na výrobu pálených cihel. Dostala číslo popisné 145. Produkce však probíhala pouze krátce. Brzy se zjistilo, že dostupný jíl obsahuje velké množství kamínků a proto je k výrobě použitelných cihel nevhodný. Panzer a krásenský hrabě Zedtwitz se kvůli tomu dostali do sporu, který vyústil až v soudní proces. Hrabě tento soudní spor prohrál a musel Panzerovi v letech 1932/33 vyplatit náhradu škody přesahující jeden milion tehdejších korun.

Poté byla produkce zcela zastavena. Vlastní cihelna postupně chátrala a poté byla zbořena. Obytný dům zůstal zachován a byl pronajímán. Patrný je ještě na leteckém snímkování z roku 1948.

Na pozemku někdejší cihelny se v současnosti nachází místní kiosek s občerstvením.

Thonbrunnská cihelna, v pozadí je patrný komín přádelny, kolem roku 1930; foto: Stiftung Ascher Kulturbesitz Rehau

10. Železniční stanice

Stavba lokální železnice Aš - Roßbach (Hranice) byla zahájena 6. října 1884. Veřejný provoz pak byl na této dráze zahájen 26. září 1885. Na této trati se nacházela také železniční zastávka Thonbrunn-Friedersreuth /Studánka-Pastviny/ (km 12). Prvním nádražím byl jednoduchý, zpředu otevřený přístřešek, který skýtal určitou ochranu před deštěm a větrem. Vedle přístřešku se pak nacházel dřevěný domek se záchody. Jízdenky se prodávaly ve vlaku.

Železniční zastávka Thonbrunn, vpravo hostinec Schwankwirtschaft, v pozadí pak usedlost č.p. 1 "Einzig", kolem roku 1900

Během doby vzrostl železniční provoz a přístřešek již dávno nesplňoval požadavky přepravovaných osob. Obce Thonbrunn /Studánka/ a Friedersreuth /Pastviny/ se proto rozhodly přeměnit tento přístřešek na řádnou staniční budovu. Každá z obou obcí schválila na tuto stavbu částku 10 000,- tehdejších korun. Dalšími 1000,- korunami přispěl hrabě Franz von Zedwitz. Určitou částku přislíbili také nájemce nedalekého hostince a továrník Schmelzer ze sousední továrny, kam z trati vedla železniční vlečka, ovšem ani jeden se později ke svému příslibu neměl. Dalších potřebných 10 000,- korun si proto obce musely půjčit u Ašské spořitelny.

Nová staniční budova byla zbudována v roce 1910 a nesla název Thonbrunn – Friedersreuth. Vlevo od ní se nacházel dřevěný domek se záchodky. Plánována byla také překladová rampa, k její realizaci však nikdy nedošlo.

Nádraží sloužilo svému účelu téměř 80 let, provoz nádraží byl ukončen brzy po roce 1989. Staniční budova pak stála řadu let prázdná, až byla v roce 2012 zcela zbytečně zbořena. V současnosti stojí na jejím místě opět nevzhledný betonový přístřešek, jehož konstrukce je tak nesmyslná, že nedokáže ochránit ani před normálním deštěm.

11. Hostince

V Thonbrunnu byly kdysi 4 hostince:

Hostinec U zeleného stromu, č.p. 144;
Hostinec Martin, č.p. 80;
Hostinec Künzel, č.p. 108;
Hostinec Schwankwirtschaft Nový Rybník, č.p. 87, jako jediný zůstal v provozu i po vyhnání německého obyvatelstva.
Provoz byl ukončen kolem roku 2000.

Více o thonbrunnských hostincích naleznete zde.

12. Školství

Nejstarší dochované zprávy o vyučování místních dítek naznačuje, že i zde se, stejně jako i v ostatních obcích na Ašsku, jednalo o putovní školu. Prvním kantorem byl kolem roku 1780 Wolf Adam Kropf, zednický tovaryš a „na určitou dobu služby zproštěný voják“. V roce 1866 koupila obec tkalcovský domek č. p. 44 a zřídila zde svou první vlastní školu s učitelským bytem.

Roku 1881 zbudovala obec 2. školní budovu, která obdržela č. p. 81. Od roku 1884 se škola stává dvoutřídkou, takže až do roku 1903 byla i nadále využívána původní školní budova (č.p. 44). Řídícím učitelem byl roku 1885 jmenován Ernst Zipser. Ten roku 1892 zakládá Spolek na podporu školství. Jeho výnosy umožňují nákup různých učebních pomůcek, které velice napomohly k pochopení školní výuky. V roce 1892 bylo v obci 95 školou povinných dítek: 53 chlapců a 42 dívek.

Největší zásluhou Ernsta Zipsera však bylo zbudování třetí a poslední školní budovy s třemi třídami, jenž byla dokončena a zprovozněna roku 1903. Zde na tehdejší poměry probíhala vzorová výuka dítek. Na školní zahradě probíhala praktická výuka pěstování rostlin a zušlechťování ovocných stromů. Byl zde také venkovní tělocvičný koutek, kde probíhala výuka tělocviku. V roce 1924 odešel Zipser do důchodu a vedením obecní školy v Thonbrunnu byl pověřen Max Beilschmidt, který zde jako učitel působil již od roku 1910. V roce 1925 pak byl Beilschmidt jmenován řídícím učitelem a tento úřad zastával až do odsunu v roce 1946.

Výuka v již studánecké škole pokračovala i v době po odsunu místního německého obyvatelstva, a to v 5 třídách. Od 6. třídy pak děti navštěvovali školu v Hranicích. S neustálým poklesem počtu žáků pak byla výuka definitivně ukončena v roce 1976. Od té doby je objekt školy prázdný.

Vlevo 1. thonbrunnská škola č.p. 44, vpravo 2. thonbrunnská škola č.p. 81

Třetí thonbrunnská škola č.p. 107 krátce po jejím dokončení roku 1903

13. Církevní záležitosti / hřbitov / válečný pomník

Kostel

Církevně patřil Thonbrunn od pradávna do Aše, později k neubergské farnosti. Ta je velice stará a pravděpodobně již ve 14. století měla hradní kapli. Do roku 1903 spadala po Aš. Katolíci z Thonbrunnu byli původně přifařeni také do Aše (Sv. Mikuláš), od zbudování katolického kostelíka v Roßbachu (1874) spadali až do roku 1945 pod něj. Thonbrunnští tudíž chodili na mši každou neděli do kostela v Neubergu.

Z podnětu rossbašské farnosti a řídícího učitele Zipsera byl v roce 1910 v Thonbrunnu založen Spolek na výstavbu kostela. Ten se za účelem výstavby kostelíka v blízkosti novorybnická přádelny spojil s obecní radou Friedersreuthu (Pastvin). Majitel přádelny Hugo Schmelzer poskytl spolku stavební pozemek v bezprostřední blízkosti fabriky a do stavebního fondu věnoval 10 000 korun. Záležitost se dobře vyvíjela a nebýt Světové války 1914-18, došlo by nakonec k výstavbě. Bohužel shromážděné finance nakonec spolkla válka a ze stavby kostelíka nebylo nic. Později byla z podnětu učitele Zipsera zřízena modlitebna, jejíž chod zajišťovala rossbašské farnost. Tato modlitebna se nacházela nejprve v budově přádelny a později v druhé školní budově (viz výše), bohoslužby byly konány jednou za měsíc.

Hřbitov

Dokud v Thonbrunnu neexistoval hřbitov, byli místní pohřbíváni v Neubergu (Podhradí). Jelikož pohřbívání v zimním období bylo, kvůli špatným cestám vedoucím k tamnímu hřbitovu, velice náročné, byl z podnětu řídícího učitele Zipsera v roce 1887 rozhodnuto o zřízení vlastního hřbitova. Byla vyhlášena veřejná sbírka. Postupně se sešla suma potřebná k vykoupení pozemku od Johanna Roglera z usedlosti č. p. 5, na kterém měl být místní hřbitov založen. Dobrovolníci z řad místního obyvatelstva pomáhali s oplocením a výsadbou stromů kolem hřbitova. Vysvěcení provedl ašský farář Alberti v roce 1888. Ke hřbitovu vedla dnes již zaniklá cesta podél domu č. p. 92.

Není nám známo, zda na místním hřbitově bylo pochováváno i v době po odsunu původního obyvatelstva, ale spíše ne (dochován není žádný český hrob). Zemřelí byli (a dodnes jsou) pochováváni na hranickém hřbitově. Studánecký hřbitov v poválečné době postupně chátral, neboť o hroby se neměl kdo starat, márnice byla zbořena, oplocení rozebráno na palivo. Často se mezi hroby dostal okolo se pasoucí dobytek hledající zde stín, který zde napáchal největší škody.

V současnosti jsou zde, díky novému vstřícnému vedení obce Hranice, snahy o revitalizaci hřbitova, byly vykáceny náletové dřeviny, do budoucna má dojít také k pietní úpravě hrobů. Díky za to!!

Studánecký hřbitov v roce 2020; © Thonbrunn

Válečný pomník

Padlým občanům farnosti Neuberg byly zbudovány dva válečné pomníky. Dva padlí z prusko-rakouské války 1864/66 jsou zvěčněni na pomníku pod kostelem v Neubergu (Podhradí).

Pomník padlým z prusko-rakouské války v Neubergu kolem roku 1910, vpravo současný stav 2020

41 padlých z 1. světové války je pak uvedeno na nedávno znovunalezeném válečném pomníku. Ten byl „vztyčen“ v posledních dnech roku 2020 nedaleko místního hřbitova. K jeho slavnostnímu odhalení má dojít v příštím roce 2021, po řádné úpravě bezprostředního okolí pomníku.

Thonbrunnský pomník padlým z 1. světové války, stav prosinec 2020; © Thonbrunn

Více o historii válečného pomníku, padlých, pohřešovaných a zemřelých během obou světových válek naleznete zde.

Zdroj:
Heimatbote – domovský časopis pro Rossbach, Friedersreuth, Gottmannsgrün a Thonbrunn / 1946-1996;
Ascherrundbrief – Domovský časopis pro okres Aš / od roku 1948;
Benno Tins – Die eigenwillige Historie des Ascher Ländchens 1977;
J. Tittmann – Heimatskunde des Ascher Bezirkes 1893;
Rossbacher Heimatbuch 1970;
Johann Richard Rogler - Die Orts- u. Flurnamen d. Ascher Bezirkes 1955;

Na následující straně naleznete seznam všech domů a jejich majitelů ve stavu v době odsunu v roce 1946.

1 / 2 Následující strana