Zveřejnění / aktualizace:
V katastru města Aš se historicky nacházely 3 mlýny. Dva ve Wiesentalu (Lučním údolí – údolí, kterým protéká Ašský potok, v současnosti částečně zasypáno sutinami po boření města v poválečných letech): 1. - Oberemühle a 2. - Nonnenmühle. Třetí mlýn Bärenmühle se nacházel na jižním předměstí nazývaném tehdy Forst (hvozd). Ve Wiesentalu pak byly ještě další dva mlýny - Bäumelmühle a - Rothenmühle. Ty se však již nacházely na katastrálním území Schönbachu (Krásné), proto jsou také uvedeny pod touto obcí.
Nejstarší zpráva o mlýnu v ašském Wiesentalu pochází z roku 1413, kdy Konrad von Neuberg prodává Heinrichu von Zedtwitz vedle ostatních statků také „mlýn pod Aší“. Tehdy to byl pravděpodobně jediný mlýn ve Wiesentalu, ovšem není zcela jasné, o který mlýn se jednalo. Jeden zdroj uvádí „První mlýn“, další pak „Třetí“. Tyto mlýny (a s velkou pravděpodobností i všechny mlýny na Ašsku) byly původně vrchnostenským majetkem a do vlastnictví jednotlivých mlynářů se dostávaly s postupem doby. Ještě v roce 1619 je vdova po Hansu Adamovi von Zedtwitz uváděna jako majitelka mlýna a v zedtwitském dědickém řízení z roku 1647 je zmínka o mlýnu v Krugsreuthu (Kopaninách). Šlechtické panstvo tyto mlýny samozřejmě neprovozovalo samo, nýbrž je pronajímalo jednotlivým mlynářům za lenní poplatky a pachtovné, tzv. mlynářskou daň. Tyto odvody trvaly až do novověku a byly poměrně vysoké. Např. „Druhý mlýn pod Aší“ musel podle kupní smlouvy z 15. prosince 1685 každoročně odvádět 4 guldeny a 15 krejcarů dědičné daně, 49 krejcarů peněžní daně a na Svatého Michala 1 korec 2 míry a 2 mísy desátkové dávky. Kromě toho musel dodávat vejce, sýr, len apod.
Při prodeji mlýna musel navíc nový majitel platit poplatek 383 rýnských guldenů, a to i v případě, kdy byl novým nabyvatelem syn původního majitele. Na druhou stranu však tehdy měly mlýny nejrůznější výsady. Mlynáři tak museli robotovat „pouze se sekerou“, tzn. jen jako tesaři. Mlynáři a tesaři byli vždy sdruženi v jednom společném cechu. Dále existovala v mnoha oblastech takzvaná „mlecí povinnost“, kdy byla každá usedlost přidělena určitému mlýnu a nesměla mlít své obilí v žádném jiném. Jako odměnu dostával mlynář určitou část z namletého obilí, tzv. mlynářskou míru. Ta na Ašsku činila jednu šestnáctinu nebo: „jednu pintu z míry“ (1 míra = 8 mázů, 1 máz = 2 pinty), a jelikož v dřívějších dobách, kdy ještě neexistovala konkurence parních mlýnů, byla mleta mnohem hrubší mouka a mletí bylo rychlejší, než v pozdějších dobách, vynášelo mlynářské řemeslo o mnohem více, než tomu bylo někdy na počátku 20. století. Příslovečné bylo rčení „bohatý mlynář“! Cena mlýnů proto také byla velká. Výše zmíněný mlýn vdovy po Adamu von Zedtwitz byl ve výčtu dědického řízení oceněn 1643 guldeny 14 krejcary a 2 feniky, v přepočtu na předválečnou měnu by to bylo minimálně 150.000 Kč.
1
Oberemühle / Bergmannsmühle (Horní / Bergmannův mlýn), č. p. 28
„Prvním“ nebo také „Horním“ mlýnem pod Aší byl Bergmannův mlýn (Bergmannsmühle). Pravděpodobně nejstarší zpráva o něm pochází z lenního listu z 29. března 1555, kde je uvedeno: „… Aš a pod ní dva mlýny na vodu“. V církevních knihách ze 17. století je uváděn jako Künzelmühle. Roku 1690 patřil rodině Ploßů a jako Ploßenmühle je uváděn ještě v roce 1787. Seznam majetku panství Sorg z roku 1788 pak uvádí jako majitele 1. mlýna č.p. 28 Joh. Adama Bergmanna a hodnotu gruntu 5000 guldenů. Tento mlýn byl zrušen při budování kanalizace v roce 1907.
Náhon na mlýnské kolo vedl podél svahu za někdejší plynárnou a zimním stadionem (dnešní prostor mezi Hedvábnickou a ul. Na Háji). Odtud voda odtékala do starého původního koryta Ašského potoka, avšak záhy byla jímána dalším mlýnským náhonem, který vedl podél silnice do Neubergu (Podhradí) k „Druhému mlýnu“. Na této trase se nacházelo několik menších rybníků, tzv. kalojemů, ve kterých se usazoval kal a jiné nečistoty, takže na Druhý mlýn opět přitékala poměrně čistá voda.
Někdejší Bergmannův mlýn stál ještě v roce 1948, jak je vidět na záběru z leteckého snímkování z tohoto roku. Mimo provoz byl již od roku 1907, takže ani není, stejně jako ostatní dva mlýny v Lučním údolí, uveden v úvodní tabulce. Zbořen byl pravděpodobně někdy počátkem 50. let a na jeho místě se dnes nachází garáže. Dodnes patrné jsou i zbytky mlýnského náhonu.
Bergmanův mlýn, vlevo je patrná dnešní ulice Na Háji, počátek 20. století
Bývalý mlýn, na snímku již jen obytný dům, před rokem 1945
Výřez z leteckého snímkování z roku 1948 s vyznačeným bývalým 1.mlýnem
2
Nonnenmühle / Baumgärtelmühle (Řeholní / Baumgärtelův mlýn), č. p. 23
Nejstarší zmínka o tomto mlýnu je pravděpodobně také v lenním listě z roku 1555, kde je uváděn jako jeden ze dvou mlýnů pod Aší. Ve starých kupních smlouvách z 18. července 1675 a 15. prosince 1685 je tento mlýn označován jako Nonnenmühle (Řeholní mlýn). Proč nesl tento název, není známo. Snad ve středověku patřil některému ženskému klášteru. V tehdejší době „naturální hospodářství“ nebyly dary církvi a klášterům poskytovány ve finančních částkách, nýbrž v podobě selských usedlostí, mlýnů nebo celých vesnic. Celoroční výnosy z nich pak připadaly právě příslušnému kostelu či klášteru. Mladé šlechtičny při vstupu do kláštera často přinášely podobné dary jako své „věno“. Listinně však tento fakt nikdy nebyl doložen. Alberti uvádí, že ve starých dobách se nedaleko mlýna měla nacházet kaplička.
V roce 1675 prodává George Hempel mlýn Hansu Wunderlichovi. 15. prosince 1685 prodává Erhard Wunderlich svůj „… mlýn u Aše nazývaný Řeholní (Nonnenmühle)“ Lorenzu Goßlerovi za 675 Guldenů císařské měny. V kupní smlouvě je uvedeno, že mlýn je povinován odvádět vrchnosti „ročně 4 guldeny a 15 krejcarů dědičné daně, 49 krejcarů peněžní daně a 1 korec 2 míry a 2 mísy desátkové dávky.
Lorenz Goßler zemřel předčasně a zanechal po sobě nezletilé potomky. Jeho otec Hans Goßler pak mlýn 30. března 1691 prodává mlynářskému mistru Michaelu Baumgärtelovi z Rugenmühle u Neuhausenu za 700 guldenů a 69 krejcarů. V Kunsts Impfliste (po 1771) je jako majitel uváděn Joh. Nicol Baumgärtel. Přes 200 let pak zůstává Řeholní mlýn ve vlastnictví rodiny Baumgärtelů, po nich byl později, až do jeho zbourání nazýván Baumgärtelmühle (Baumgärtelův mlýn).
Jelikož stál v cestě regulaci silnice a potoka, prováděnou v prvních letech 1. světové války, byl v roce 1915 odkoupen městem Aš a v roce 1916 pak zbořen. Jeho místo i s nejbližším okolím bylo zasypáno do výše úrovně vozovky, takže dnes již nikdo ani netuší, kde přesně kdysi tento mlýn stával.
"Druhý" neboli Baumgärtelův mlýn někdy kolem roku 1910
Další dva záběry na "Druhý" neboli Baumgärtelův mlýn, v pozadí je již patrná počínající vilová zástavba v ulici Na Háji
Mapa z roku 1841, mlýny jsou vyznačeny šipkou a čísly; © ÚAZK
3
Bärenmühle, (Medvědův mlýn), Forst č. p. 318
Tento mlýn se nacházel na Selbském potoku (dnes Mlýnský), na jižním předměstí Aše, nazývaném tehdy Forst (hvozd, který se zde v dávných dobách nacházel). Mlýn měl náhon na svrchní vodu s výkonem 2.2 koňských sil.
Bärenmühle (Medvědí mlýn) nesl svůj název podle někdejšího majitele Merze, kterému se přezdívalo Bär (medvěd - /Tittmann 1893/). Na Josefské mapě z roku 1782 je uveden jako Fickerey-Mühl, v soupisu podaných z roku 1782 jako Johann Merzen-Mühle (mlýn Johanna Merze), hodnota 525 guldenů. Vznikl pravděpodobně v 18. století na pozemku tehdejšího schönbašského poplužního dvora. Roku 1776 ho prodává pán Ferdinand Alexander Johann von Zedtwitz „… po svém otci zděděnou louku u Fickereyova mlýna“ Johannu Merzovi za účasti jeho otce mistra Johanna Merze, mlynáři na Fyckerey. Roku 1788 pak zmíněný získává ještě 2 jitra 75 loktů obecní půdy. K mlýnu patřila mimo jiné 1 louka, 4 rybníky a 2 pole. Velký rybník se jmenoval Bärenteich (Medvědí - dnešní Hliniště), taktéž podle jeho majitele.
V adresářích 1906 - 1941 je jako mlynář veden Johann Künzel.
Mlýn zaniká po 2. světové válce a usedlost zbořena někdy počátkem 50. let 20. století, neboť byla, jako většina statků Nového Žďáru, v blízkosti železné opony, budované tehdy na státní hranici s Německem.
Jediný známý záběr Bärenmühle někdy z počátku 20. století
Mlýn na mapě z roku 1841; © ÚAZK
