Zveřejnění / aktualizace:
V Neubergu existovalo celkem 9 mlýnů. V raných dobách to byly mlýny mlecí, z nichž později byly některé přebudovány na papírny vyrábějící velmi kvalitní ruční papír. Kolem roku 1840 však doba rozkvětu místních papíren definitivně končí. Moderní papírenské stroje vynalezené na přelomu 18. a 19. století vyráběly průmyslový papír tak levně, že poptávka po ručním papíru vyráběném ve starých papírnách neustále klesala, až nakonec zcela ustala. Většina místních papíren pak byla přebudována většinou na výrobny lepenky či zcela jiné provozy (tkalcovny, apod.). Do odsunu původního německého obyvatelstva v roce 1946 byly v Neubergu v provozu ještě tři mlecí mlýny. Jednotlivé mlýny jsou uvedeny v pořadí, v jakém kdysi stály na Ašském potoku ve směru jeho toku.
Mapa stabilního katastru z roku 1841 s prvními čtyřmi neubergskými mlýny; © ÚAZK
Ty samé mlýny na leteckém snímkování z roku 1948
1
Neumühle (Nový mlýn), č. p. 94
Mlýn byl zbudován, jak naznačuje již jeho název, teprve v „novější” době, někdy kolem roku 1700. Na Bauerově mapě z roku 1716 je „Nový mlýn” již zanesen, mlýn Sorgmühle zde však ještě chybí. V mapě stabilního katastru z roku 1841 jsou již uváděny oba mlýny.
Leopold Marach, původem z Vídně (1834 až 1918), zakládá roku 1873 v Neubergu barvírnu hedvábí. Několik let předtím měl barevnu v Aši v Angergasse (dnešní Neumanova). Jeho syn Hugo Marach (nar. 1878) podnik rozšířil. Zakoupil od ašské firmy Thoma také „Nový mlýn” i se všemi jeho pozemky, a přebudoval továrničku zbudovanou zde Adamem Thomou na byty pro své dělníky. To muselo být někdy ve 30. letech 20. století, neboť soupis mlýnů z počátku 30. let zde stále uvádí pletárnu poháněnou 1 svrchním kolem o výkonu 5.5 koňských sil.
Objekt mlýna byl zbořen koncem 60. let 20. století.
Nový mlýn v pozadí, v popředí pak barevna Marach
Mlýnské kolo Nového mlýna
Nový mlýn v roce 1965
2
Hainmühle, č. p. 156
Podle Kunstova zeměpisu existoval tento mlýn již před rokem 1800: „č. p. 156 pod Hainbergem, spadající pod místní soud Sorg, mlynář Christian Nicol Bergmann”. V mapě stabilního katastru z roku 1841 však tato usedlost není uváděna jako mlýn. Sommer ovšem ve svém místopise z roku 1847 tento mlýn uvádí. Mlýn byl poháněn potůčkem stékajícím ze svahu Hainbergu. Zaniká někdy na počátku 20. století. Objekt pak sloužil jako obytný dům. Ještě několik let poté však byl v provozu menší mlýn na drcení kostí (kostní moučka se používala v zemědělství), který se nacházel nedaleko nad tímto mlýnem. Vše zlikvidováno v poválečných letech.
Mlýn Hainmühle někdy kolem roku 1920
Malý mlýn na drcení kostí, 1927
Stejný mlýn kolem 1940
Reprodukce neubergského mlýna na drcení kostí od Hermanna R. O. Knotha - 1943; zdroj:www.knothe-hermann.de
3
Sorgmühle, č. p. 93
Název mlýna je odvozen od zedtwitzského panství Sorg, které tento mlýn smělo zbudovat po dlouhém sporu s ostatními větvemi rodu. Již dříve byl postaven výše položený „Nový mlýn”. Za tímto účelem bylo upraveno místní vodní a rybářské právo. Na Bauerově mapě z roku 1716 Sorgmühle ještě chybí, ale na Josefské mapě z roku 1782 je již uveden. Zedtwitzský dělící protokol z roku 1744 uvádí podmínky pro „Sorgovské a Schönbašské mlýny”. Panstvo z krásenské větve si jako vyrovnání s ostatními větvemi zbudovalo mlýn Schützerloh-Mühle (nad Jägerovou barevnou – viz mlýny v Schönbachu/Krásné). Panstvo vnímalo mlýny jako velmi důležité výsadní užitkové právo.
V 19. století byly již všechny mlýny v osobním vlastnictví. Roku 1743 byl nájemcem mlýna mlynářský mistr Johann Adam Baumgärtel. Na počátku 20. století přechází mlýn do vlastnictví rodiny Osvaldů. V roce 1906 je jako majitelka uváděna Margareta Osvaldová a v letech 1930/41 pak Adam Osvald. Mlecí mlýn byl poháněn 1 Francisovou turbínou o výkonu 10 koňských sil. Až do odsunu původního německého obyvatelstva zde byla provozována také vyhlášená pekárna chleba. Mlýn byl zbořen v 50. letech 20. století.
4
Russenmühle / Dösenmühle (Ruský / Dösenův mlýn), č. p. 168
„Ruský mlýn” byl jeden z novějších malých mlýnů, který však zanikl poměrně brzy. Nacházel se u silnice z Aše do Neubergu (viz mapa níže), naproti velkého mlýna Sorgmühle, a byl hnán vodou z potoka přitékajícího z výše položeného Elfhausenu (před válkou místní část Kamenné, dodnes se tam zachovalo několik málo domů). Kunst před rokem 1800 uvádí v č. p. 168 mlynáře Andrease Oertela. V mapě stabilního katastru z roku 1841 však tento objekt není označen jako mlýn. Sommer ve svém místopise roku 1847 uvádí „Dösselmühle nebo Oertelmühle”. Schmidt roku 1870 zmiňuje „Dösenmühle” s apreturou na potoce Dösenbach. Na mapě Ašského výběžku od T. Büchnera (nedatováno) je uveden mlýn „Droesenmühle”. Tittmann ho roku 1893 uvádí již jen jako malou tkalcovnu. Objekt byl zbořen v poválečné době.
Název „Ruský mlýn” nebyl odvozen od Ruského národa a ani od jména Ruß, které se v okolí vyskytovalo, nýbrž od malých, světle hnědých kuchyňských švábů, Rusů, kteří se v nemalé míře na mlýně vyskytovali. Druhý název malého mlýna, totiž „Dösenmühle”, pocházel od vnuka zmíněného mlynáře Oertela, který se jmenoval Johann Georg Döß. Později bylo jméno Döß přeneseno také na mlýnský potok Dösenbach, který stéká z prostoru někdejšího Elfhausenu.
Mapa stabilního katastru z roku 1841 se zbylými 5 mlýny; © ÚAZK
Leteckém snímkování z roku 1948 s 3 neubergskými mlýny
5
Herrenmühle / Obere Mühle (Panský / Horní mlýn), č. p. 56
Tento mlýn se zprvu nazýval Panský mlýn (Herrenmühle), poté Horní mlýn (Obere Mühle), v 19. století Ploßův mlýn (Ploßenmühle) a naposledy pak Stichtův mlýn (Sticht-Mühle).
Mlýn stál na Ašském potoce, v prostoru za dnešním obecním úřadem. Byl velmi starý, ve staré církevní knize z roku 1631 je zmiňován mlynář Konrad na Panském mlýnu v Neubergu. Neubergský mlýn č. p. 56 je zmiňován také v seznamu z let 1777-1787 jako oprávněný příjemce deputátního dřeva, s nárokem na 4 sáhy dřeva. Na mapě stabilního katastru z roku 1841 je mlýn sice zanesen (značka mlýna), ale bez názvu. Sommer ho nazývá Horním mlýnem. Kunstův místopis uvádí: č. p. 56, místní soud Neuberg-Horní část, Johann Eberhardt Ploß, mlynář (proto také označení mlýna Ploßenmühle). Naposledy patřil Horní mlýn mlynáři Johannu Stichtovi (1906); mlýn vyhořel (patrně kolem roku 1930) a nebyl více obnoven.
Snímek z roku 1896, Panský mlýn je vyznačen šipkou
Podobný záběr, ovšem horní zámek je již ruinou, mlýn vlevo s červenou střechou, kolem 1910
6
Schindler-Mühle / Obere Papiermühle (Schindlerův mlýn / Horní papírna), č. p. 4
Horní papírna v Neubergu č. p. 4 (někdejší Schindlerův mlýn) měla být založena roku 1722 Johannem Paulem Fietzem. V roce 1731 převzal Fietz mlýn v Adorfu, který se pak po něm jmenoval Fietzemühle. Po jeho přesídlení do Adorfu provozoval papírnu č. p. 4 v Neubergu Johann Zacharias Flinsch z Ernsbachu ve Württembergu. V této papírně pracoval již od roku 1722. Jeho syn Johann Adam Flinsch je v neubergské církevní matrice zmiňován jako budoucí majitel papírny v Leubnitz u saského Plavna. Musel tam přesídlit i se svým otcem, neboť od roku 1753 se jméno Flinsch v neubergských matrikách nevyskytuje. V Leubnitz položil Johann Adam Flinsch základy později světoznámé firmy Flinsch, velkoobchodu s papírem se sídly v Lipsku a Berlíně.
Horní papírna č. p. 4 zůstala i nadále v majetku rodu Fietzů. V letech 1765 - 1774 ji vlastnil Adam Erdmann Fietz. Po něm přešla do majetku Johanna Wolfganga Michaela z Doubravy, který se později nezabýval toliko výrobou, nýbrž spíše prodejem papíru, zatímco provoz papírny obstarával Christian Adam Michael, který bydlel v č. p. 26. V roce 1785 byl papírenským tovaryšem a roku 1789 se pak stal papírenským mistrem. Po jeho smrti (18. 1. 1792) byla papírna pronajata Johannu Georgovi Bareutherovi. To byl děd pozdějšího říšského poslance a čestného občana města Aš Dr. Ernsta Bareuthera. Johann Georg Bareuther se v roce 1798 odstěhoval do Aše do domu č. p. 4, který stával na Radničním náměstí, kde jako vážený obchodník provozoval velmi výnosný obchod s papírem a přízí.
Když Johann Georg Bareuther roku 1798 přesídlil do Aše, obýval horní papírnu Joh. Jonas Schindler. V roce 1801 zde byl výrobcem papíru Johann Friedrich Dietrich, který měl papírnu v pronájmu. V roce 1808 však již oba mlýny provozoval Jonas Schindler. Stal se nejlepším výrobcem jemného papíru té doby (1771 - 1838). V obou papírnách zdokonalil výrobu papíru natolik, že papír z Neubergu patřil k nejlepším v celých Čechách, především jako notový a kreslící papír. Obě Schindlerovi výrobny byly velice uznávané. Na papíru z Neubergu měly být dlouhé roky tištěny také „Lipské noviny”.
Poté, co Jonas Schindler předčasně ztratil svou choť (roz. Radeckerová), oženil se roku 1815 podruhé s Katharinou Margaretou Adlerovou z Doubravy. Z tohoto manželství vzešli synové Christoph (1820 - 1871) a Karl (1823 - 1866), pro které nechal v Neubergu zbudovat přádelnu bavlny. Kromě toho postavil dům č. p. 215 (naposledy hostinec „Paradies”). Jeho nejmladší syn Karl se díky sňatku s dcerou rossbašského továrníka Johannese Künzela stal majitelem jím roku 1825 zbudované přádelny ve Studánce. Roku 1840 je Karl zmiňován jako její ředitel. Jeho starší bratr Johann Schindler později také bydlel v dolní Studánce (Neuenteich). V roce 1866 patřily oběma bratrům přádelny v Neubergu a ve Studánce. Přádelnu bavlny zbudoval Jonas Schindler v prostorách Horní papírny č. p. 4 již. v roce 1821.
V roce 1906 je v č. p. 4 zmiňován mlecí mlýn a výroba stávkového zboží, majitelem byl Gustav Schindler, v roce 1930 pak Emilie Schindlerová. V adresáři z roku 1941 je uveden „nájemný mlýn”, jehož nájemcem byl Adolf Geyer. Tento mlýn byl poháněn 1 svrchním kolem o výkonu 8 koňských sil. Provoz byl ukončen po ukončení 2. světové války a mlýn byl někdy na přelomu 50. a 60. let zbourán.
Neuberg se Schindlerovým mlýnem, kolem 1920
Schindlerův mlýn resp. Horní papírna
Vjezd do Schindlerova mlýna
Papírové značky z Neubergu
7
Radeckermühle / Untere Papiermühle / Färberei Künzel
(Radeckerův mlýn / Dolní papírna / Barevna Künzel), č. p. 2
Původně to byl mlecí mlýn, ale již roku 1710 byl Johannem Paulem Thomou, který pocházel z Erkersreuthu, přestavěn na papírnu. Jeho nejstarší syn zemřel předčasně a vdova po něm si v roce 1740 vzala správce Nového zámku v Neubergu, Johanna Juliuse Radeckera. Ten zemřel roku 1769. Jeho syn Johann Gottfried Radecker, nar. 1742, převzal jako velmi mladý tuto papírnu a přivedl ji k nebývalému rozkvětu, takže ještě několik desetiletí po jeho smrti, kdy se zde vystřídalo několik majitelů, se tomuto mlýnu říkalo Radeckerův mlýn (Radeckermühle).
Na jeho náhrobku, který kdysi stával na hřbitově v Neubergu bylo uvedeno: „Zde spočívají v radostném očekávání věčnosti kosti pana Joh. Gottfrieda Radeckera, jenž býval vynikajícím výrobcem papíru v Neubergu. Světlo tohoto světa spatřil 9. května 1742. Jeho otcem byl H. Julius Radecker, panský zedtw. správce v Neubergu, matkou paní Johanna Katharina roz. Wettengelinová z Aše. Roku 1776 si vzal Wilhelminu Dorotheu Babstinovou z Zwickau, se kterou žil 21 let v křesťanském svazku a bůh mu požehnal 3 syny a jednou dcerou. Skonal k velkému zármutku jeho choti a jediné dcery 12. března 1798. Jeho pobožná cesta na zemi trvala 55 let a 10 měsíců. Ať spočívá v pokoji; opět se s ním setkáme.” Na Radeckerově náhrobku byla vyobrazen také starý znak papírenského cechu, totiž rám držený dvěma lvy, ve kterém se papírenská masa vibrováním přetváří na arch papíru. (Náhrobek se dnes nachází v lapidáriu ašského muzea).
Jelikož všichni synové Radeckera zemřeli dříve, než jejich otec, zdědila Dolní papírnu jeho dcera Eva Katharina Radeckerová. V roce 1798 si vzala papírníka Johanna Jonase Schindlera z Doubravy. Ten pak v roce 1808 vlastnil jak Dolní tak i Horní papírnu.
Díky kvetoucímu obchodu se z Jonase Schindlera stal velice zámožný člověk, který mohl každému ze svých synů zbudovat vlastní výrobnu. Nejstarší syn Johann Christoph Schindler (nar. 1805), který si vzal dceru doubravského výrobce papíru Christiana Geipela, s ním provozoval výrobu papíru v neubergském Radeckerově mlýně. Pro druhého syna, Johanna Christiana Adama Schindlera (nar. 1805), který se se vyučil koželuhem, postavil v Neubergu dům č. p. 218 (posledním majitelem byl obchodník Gustav Brenner), pro třetího syna, Johanna Christiana Ferdinanda Schindlera (1808-1876), nechal v roce 1836 v Doubravě zbudovat pozdější Steinelův mlýn (Steinelmühle), k jehož provozu získal polovinu vodní síly Schallerova mlýna (Schallermühle) stojícího o něco výše proti proudu Halštrova. Jeho čtvrtý syn Christoph Adam Schindler (1811 - 1888) provozoval se svým otcem a nejstarším sourozencem Johannem Christophem výrobu papíru, ale po smrti otce a bratra ukončil svou činnost a prodal Radeckerův mlýn roku 1855 ašskému továrníkovi Eduardu Geipelovi, který zde zbudoval barevnu vlny a bavlny, jenž později několikrát rozšířil. Eduard Geipel pronajal barevnu roku 1864 Lorenzovi Brennerovi a Ernstovi Försterovi. Brenner se po odchodu Förstera spojil s Karlem Künzelem provozujícím barevnu v ašském Wiesentalu. Ten také později neubergskou barevnu v roce 1871 zakoupil a poté ji provozoval samostatně. Zanechal po sobě dva syny, Eduarda Künzela (1869 - 1940) a Karla Künzela (1873 - 1931). V roce 1914 se firma Künzel spojila se Sjednocenými ašskými barevnami (VAF - Vereinigte Ascher Färbereien).
Mlýn byl poháněn 1 svrchním kolem o výkonu 5 koňských sil. Provoz byl ukončen po odsunu německého obyvatelstva a mlýn byl, stejně jako Horní papírna, zbourán někdy na přelomu 50. a 60. let.
Původní Radeckerův náhrobek na hřbitově v Neubergeru, vpravo pak stav v roce 2016 (lapidárium Ašského muzea)
Dolní papírna, kolem 1900
Papírna kolem roku 1930
Dolní papírna zachycena z hradní skály
Sušárna Dolní papírny
8
Teichmühle (Rybniční mlýn), č. p. 1
Nejníže položeným, nejhezčím a historicky zřejmě nejstarším mlecím mlýnem byl Rybniční mlýn (Teichmühle). Měl č. p. 1, což poukazovalo na to, že se patrně jednalo o nejstarší usedlost v Neubergu. Lze se domnívat, že byl postaven z podnětu tehdejších hradních pánů. Původně mlel zřejmě pouze obilí z polností patřících hradnímu panstvu. Pozemky Rybničního mlýny byly využívány zemědělsky. Název mlýna byl odvozen pravděpodobně od Dolního rybníka (Unteren Ottenteich), který se kdysi nacházel vedle silnice, kde byla později postavena přádelna Adler & Nickerl. Tento panský rybník zřejmě sloužil jako mlýnský rybník, než byl k mlýnu přiveden Ašský potok.
Tento mlýn je uveden již na Bauerově mapě z roku 1716. Na Josefské mapě z roku 1763 je tento mlýn nazýván „Hatzenmühle”, zřejmě podle místní přezdívky mlynáře (Hatz). Na mapě stabilního katastru z roku 1841 je mlýn uváděn již jako Rybniční (Teichmühle). Sommer ve svém místopise roku 1847 také uvádí Teichmühle s katrem. Roku 1894 mlýn patřil jakémusi Klarnerovi. V roce 1906 je jako mlynář uváděn Michael Flauger, v roce 1930 pak Robert Wolfram. Adresář z roku 1941 zmiňuje žitný mlýn, který vlastnila Lisette Wolframová. Mlýn byl poháněn 1 svrchním kolem o výkonu 2.8 koňských sil. Provozován byl až do odsunu původního německého obyvatelstva v roce 1946.
Rybniční mlýn byl zbořen v 50. letech 20. století. Na jeho místě byla v 60. letech postavena čistička nedaleké přádelny s.p. Ohara.
Snímek Rybničního mlýna; kolem 1900
9
Baßmühle, č. p. 179
Mlýn Baßmühle stával na Bílém Halštrově, mezi Dolními Pasekami a Podhradím, kousek pod dnešní hrází přehrady. Na Josefovské mapě z roku 1782 dosud chybí. Na mapě stabilního katastru z roku 1841 je uváděn jako Passmühle. Sommer ho roku 1847 uvádí jako „Feilermühle”, podle dřívějšího majitele Andrease Feilera, který byl na mlýně kolem roku 1822. Kunst ve svém místopise uvádí v č. p. 179 (spadajícím pod místní soud Neuberg-Oberteil) výrobnu papíru.
Byl zde vyráběn neobyčejně silný papír vhodný na výrobu různých krabic. Mlýn po smrti Feilera roku 1855 přechází do vlastnictví jeho prasynovce Johanna Eduarda Wölfela, jehož otec Nikol Wölfel pocházel z Elfhausenu (někdejší místní část Steinpöhlu – Kamenné). V letech 1886 - 1888 byl mlýn v nájmu Christiana Steinela z Doubravy. 1888 mlýn kupuje Josef Suttner, který zde pokračuje ve výrobě papíru. V roce 1913 mlýn vyhořel a nikdy již nebyl obnoven.
Snímek mlýna Baßmühle; kolem 1900
Zbytky mlýna Baßmühle; kolem roku 1930
