Zveřejnění / aktualizace:
V Rossbachu se historicky nacházely 3 vodní mlýny:
1
Lazarusmühle / Lazarův mlýn, č. p. 67
Lazarův mlýn na mapě z roku 1841, vedle mlýna je patrný mlýnský rybník; ÚAZK
Lazarův mlýn byl poslední usedlostí v Růžovém údolí, stával jen pár metrů od saské hranice. S nadmořskou výškou 520 m byl nejníže položenou usedlostí Rossbachu, v osamělém, ale nádherném místě, v údolí, kde místní Rossbašský potok (dnešní Hranický potok) měl již se svými přítoky dostatečnou sílu k pohonu mlýnského kola. V bezprostřední blízkosti mlýna byl menší mlýnský rybník. Během suchých letních měsíců však mlýn přesto trpěl nedostatkem vody. Hlavní činností majitelů bylo zemědělství.
Název mlýna je odvozen od křestního jména mlynářů – Lazar či Lazarus Wettengel. Jako první mlynář je v roce 1585 zmiňován Görg Schinteler, dále pak Lorenz Rospach, Wilhelm Wolff - † 1622, Hannß Schindler, mlynář - 1635, Michael Dietl, pak Nikol Möscher; v roce 1661 byl mlynářem Haarbauer, poté Christian Möschler. V roce 1694 mlýn kupuje Martinus Wettengel. Dalších více než 100 let se jeho potomci jmenují Lazarus Wettengel. Poslední Lazarus Wettengel zemřel roku 1816.
Poté kupuje mlýn rodina Goßlerů. Mlynářství bylo zcela zrušeno po smrti starého Goßlera. Potomci (dvě sestry, syn Wolfgang odešel do Ameriky) prodali usedlost Karlu Jäckelovi z Rossbachu. 7. září 1903 Jäckelům mlýn vyhořel a bohužel nebyl obnoven, takže Rossbach přišel zřejmě o své nejromantičtější místo. Uvolněné číslo popisné 67 dostal dosud neočíslovaný dům postavený rodinou Uebelů; polnosti, louky a les odkoupil Andreas Richter z č.p. 86 a rozšířil tak svou usedlost.
Romantická kresba údolí s Lazorovým mlýnem
Údolí vedoucí k Lazarovu mlýnu
Vpravo skica Lazarova mlýna nakreslená podle fotografie, která pochází ze začátku 20. století
2
Sandmühle / Pískový mlýn č. p. 107
Sandmühle na mapě 1841; © ÚAZK
Sandmühle (Pískový mlýn = mlýn postavený na písku či vedle písku). „Na levém břehu Cínového potoka (Zinnbach), naproti mlýnu, jsou patrné výrazné haldy štěrku, který pochází z někdejšího praní cínu. Podobné těžební zbytky jsou patrné v okolí hraničního potoka Rokytky a u Regnitzlosau“, píše J. W. Krerschmann ve své sbírce Belg-Historia des Markgrafenturns Brandenburg-Bayreuth vydané v roce 1741 v Hofu.
Sandmühle, č.p. 107, byla nejosamělejší usedlost Roßbachu. Mlýn byl zbudován někdy kolem roku 1700. V Bauerovo Land Charte z roku 1716 Sandmühle ještě chybí, Hoier však uvádí v roce 1705 mlynářského mistra Ludwiga Zeidlera, v roce 1707 pak mistra Caspara Wagnera z Alten Grün, který je v roce 1725 uváděn jako mlynář na Ludwigovo mlýně (Ludl-Mühl).
Od roku 1735 se ustálil název Sandmühle, např. Zedtwitzský inventář z roku 1740 uvádí B. Marcin Wagnera, mlynáře na Sandmühle. Podle katastrálního členění z roku 1785 vedla k Sandmühle cesta kolem usedlosti č.p. 112. V příloze josefského (vojenského) mapování stojí: „Cesta z Gottmannsgrünu na Banel-Mühl (Bahnelmühle) je průchozí a vede kolem Sandmühle“.
Podle Roglera byli mlynáři na Sandmühle:
1705 Ludwig Zeidler,
1707 Caspar Wagner (podle Blankova rodokmenu narozen 9. 10. 1672 v Neubergu a zemrel 30.1. 1726 v Roßbachu,
1735 Martin Wagner.
Podle desátkové knihy:
1760-83 mlynář Martin Wagner,
1785 Johann Simon Wagner,
1797-1806 Mart. Wagner,
1811-1833 Simon Wagner,
kolem 1850 Kath. Heinrich.
Kolem roku 1900 hospodařila na mlýně rodina Ranků.
V roce 1906 prodává August Rank mlýn Karlu Knöckelovi, sedlákovi z Rossbachu č.p. 102. Ten v roce 1926 provádí výměnu všech střech a 2 mlýnských kol. Jeho syn Hermann Knöckel se vyučil pekařem a od roku 1932 provozoval na mlýně vedle mlynářství samostatnou pekařskou živnost.
Rodina Knöckelů byla odsunuta do Bavorska 6.5.1946. Mlýn pak měl v roce 1948 či 1949 vyhořet (na leteckém snímkování 1948 je ještě patrný). Ascher-Rundbrief č.1/1950 uvádí, že Sandmühle již neexistuje…
Tři nepříliš kvalitní záběry na Sandmühle; foto: Stiftung Ascher Kulturbesitz Rehau
Paní Knöckelová ve dveřích mlýna, nad dveřmi letopočet 1794 a č.p.107; foto: Stiftung Ascher Kulturbesitz Rehau
Poslední mlynář na Sandmühle Hermann Knöckel a jeho děti Sophie, Gertud, Herrmann a Helene, kolem 1920; foto: Stiftung Ascher Kulturbesitz Rehau
Hermann a Gertruda Knöckelovi při sklizni řepy; foto: Stiftung Ascher Kulturbesitz Rehau
Domovský list Hermanna Knöckela; foto: Stiftung Ascher Kulturbesitz Rehau
Odsunový lístek Karla Knöckela; foto: Stiftung Ascher Kulturbesitz Rehau
Výuční a živnostenský list Hermanna Knöckela; foto: Stiftung Ascher Kulturbesitz Rehau
Místo, kde stál Sandmühle, 1992; foto: Stiftung Ascher Kulturbesitz Rehau
3
Pohnelmühle (Bahnelmühle) č. p. 104
Ponelmühle na mapě z roku 1841; © ÚAZK
Sandmühle a Ponelmühle na leteckém snímkování z roku 1948
Název mlýna:
Poslední němečtí mlynáři svůj mlýn nazývali „Ponelmühle“. Tento název měl svůj etymologický vývoj, který se zde pokusím ve zkratce nastínit (případné zájemce o podrobný výklad musím odkázat na německou verzi této stránky, kde je tento výklad podrobně rozveden. V češtině to není až tak snadné, proto jen stručně!).
Před rokem 1740 byl mlýn nazýván „Teichmühle“ (Rybniční mlýn). V rodném listě z 31. května 1740 je poprvé zmíněn název „Bonnelmühl“. V průběhu doby byl název v písemné formě různě upravován (komolen), podle výslovnosti v místním dialektu. Jeho název tak byl uváděn ve formě „Bonelmühle“ či „Pohnelmühle“. Ve stvrzence z 6. Srpna 1804 je tento mlýn uváděn jako „Teichmühle neboli Pohnelmühle“.
Němečtí badatelé místní historie jsou toho názoru, že název mlýna je odvozen od jména „Ponel“, v místním dialektu „Poanl“. Právě kolem roku 1640, v době Třicetileté války, byl na mlýně usazen jistý Ponkratius nebo také Ponkraz Knöckel, který měl přezdívku Poanl (podle něho se tak nazývala tato větev Knöckelů, místně velmi rozšířeného jména, viz např. Hostince).
Možné jsou však také jiné výklady. Především ve vztahu k pozdějším názvům uváděným spisovnou němčinou v předválečných mapách: „Bahnelmühle“ (název mlýna), „Bahnelteich“ (název rybníka) a „Bahnelbrücke“ (název místní části Rossbachu). Tyto názvy mohou mít etymologický základ v německém slově „Bann“ a jeho odvozenině „Bannrecht“, což lze do češtiny volně přeložit jako „povinnost“ a „povinnostní právo“. Tímto právem v dřívějších dobách disponovala většina mlýnů (ale také např. pivovarů, výroben vín a podobných živností). Jednalo se o povinnost pro usedlosti v širokém okolí mlít obilí v daném mlýně (potažmo odebírat pivo, víno apod. od místního pivovaru atd.). A právě těmto mlýnům se říkalo „Bannmühle“, z čehož postupným vývojem mohl vzniknout konečný název Bahnelmühle. Tato skutečnost však nikdy nebyla doložena ani písemnými prameny, ani ústním podáním. Proti této tezi hovoří také skutečnost, že mlýn byl až do roku 1740 nazýván výhradně jako „Teichmühle“ (Rybniční mlýn) či „Mühle auf dem Teich zu Roßbach“ (mlýn na rybníce u Roßbachu). Pokud by byl název mlýna odvozen od slova „Bannrecht“, jistě by se toto označení vyskytovalo již v dřívější době.
Historie mlýna a rybníka:
Mlýn je poprvé listinně zmiňován roku 1569, kdy první mlynář Kilian dodává prkna rossbašskému kostelu (za „1 Gulden 4 Feniky“). Již kolem roku 1413 (tedy během obnovy zpustlých obcí Thonbrunn-Studánka a Friedersreuth-Pastviny) byl v okolí pravděpodobně v provozu rudný mlýn na drcení železné rudy, která se tehdy v okolí dobývala. Ten pak zaniká s ukončením těžby rud na konci 15. století. Kolem roku 1550 pak dochází ke zbudování „nového“ rybníka (přičemž starší rybník zde již musel existovat a došlo zřejmě jen k jeho rozšíření – hráz rybníka tvořila od nepaměti jedinou spojnici mezi Rossbachem a Friedersreuthem-Pastvinami) a zcela nového mlýna a pily (v této době byl Ponelteich nazýván Novým rybníkem a mlýn Novým mlýnem). Později pak byl mlýn v listinách - podle své polohy - nazýván Teichmühle (Rybniční mlýn nebo Mlýn na rybníku).
Z velikosti rybníka (přes 5 ha, největší na Ašsku) lze odtušit, že se původně jednalo o panský rybník, neboť tak velký rybník nevlastnil žádný mlynář na Ašsku. Do počátku 19. století patřil schönbašské a ašské větvi Zedtwitzů, od nich ho pak roku 1804 kupuje mlynář Johann Erhard Knöckel za 500 rýnských guldenů. Roku 1822 od nich chtěl odkoupit i „Starý rybník“ (současný rybník pod bývalou školkou ve Studánce), který v té době ještě existoval, z koupi na poslední chvíli pro neshody sešlo. Ten v pozdější době zaniká (na mapách z roku 1849 / 1949 již není vyznačen). Obnoven byl až v 60. letech 20. století.
Již od nejstarších dob, kdy měli místní mlynáři rybník ještě v nájmu, byli povinni udržovat hráz a cestu, která po něm vedla (silnice Rossbach-Friedersreuth). V letech 1928/29 došlo k rekonstrukci hráze, vytvořen byl nový dlážděný svršek a nové zábradlí. Již v roce 1925 otevřel Hermann Knöckel na břehu rybníka koupaliště, které se záhy stalo velmi oblíbeným výletním místem širokého okolí. Nechal zde zbudovat skokanskou věž, provozoval půjčovnu loděk a na břehu zahradní restauraci, která měla zázemí v objektu bývalé lisovny oleje, která v tém době již nebyla v provozu.
Po odsunu v roce 1946 byl mlýn dán do národní správy. Zaniká pak kolem roku 1949, kdy komunisté likvidovali drobné živnostníky. Na mapě z roku 1950 (vydáno 1954) již není. V šedesátých letech byl celý prostor někdejšího mlýna zasypán soudruhy odpadem z hranické sklárny (z části silně kontaminovaným těžkými kovy používanými při výrobě zrcadel).
Mlynáři na Ponelmühle:
Mlynář Kilian - dle kostelní účetní knihy dodal roku 1569 prkna pro nový ochoz rossbašského kostela
Hans Richter - zmiňován roku 1582
Nikol Bartl - zmiňován roku 1585
Hans Schuster - zmiňován roku 1586; †1639
Hans Wülffert - 1615-20 mlynář na Teichmühle u Roßpachu
Ponkratius Knöckel - *1609 - †1684; 1647 první písemně doložený mlynář z rodu Knöckelů
Nicol Knöckel - *1627 - †1698
Johann Kaspar Knöckel - *1672 - †1735
Johannes Knöckel - *1717 - †1795
Johann Erhard Knöckel - *1768 - †1844
Johann Adam Knöckel - *1815 - †1882
Johann Wolfgang Knöckel - *1848 - †1920
Robert Knöckel - *1887 - †1915
Hermann Knöckel - *1899 - †1937
Po smrti Hermanna Knöckela, který byl bezdětný, mlýn až do odsunu provozovala jeho sestra Lisette. Tím skončila více než 300-letá historie mlynářského rodu Knöckelů.
Popis mlýna a selské usedlosti:
Dvorec byl uspořádán do uzavřeného franského čtyřhranu, franské bylo také uspořádání jednotlivých prostor. Mlýn byl zasažen třemi těžkými požáry. Podle ústního podání mlýn poprvé vyhořel po roce 1560, podruhé krátce před rokem 1662 a potřetí pak v roce 1732. Hlavní trakt dvorce byl znovu vystavěn v roce 1732 a tvořil ho objekt mlýnu se samostatnou obytnou světnicí. Ta nebyla podsklepena a část podlahy, hlavně kolem kachlových kamen, byla pokryta kamennými deskami. Zbytek pak byl z dřevěných fošen. Vedle obytné světnice se nacházela podsklepená komora, nad touto komorou se nacházela další světnice, jejíž dvě okna byla nasměrována na Pastviny.
Z předsíně hlavní budovy, která byla vydlážděna kameny, se vlevo vcházelo do mlýna a vpravo do zmíněné obytné světnice. Mezi mlýnem a světnicí se nacházela komora na nářadí a proti požáru zabezpečená černá kuchyně, odkud se v dřívějších dobách přikládalo také do kachlových kamen, která sa nacházela ve světnici. Tato kuchyně byla zakryta mohutným vývodem kouře, který byl využíván také k uzení potravin. Nad světnicí se nacházelo prostorné podkroví, kde přespávala čeleď.
Vlastní mlýn, nacházející se nalevo od předsíně, byl původně vybaven dvěma staroněmeckými mlecími mechanismy, každé poháněné vlastním mlýnským kolem (předním a zadním, obě na svrchní vodu). Toto prastaré zařízení bylo v průběhu doby postupně nahrazováno moderními stroji (loupacím strojem, výtahem, apod.) a mlýnská kola byla ve 30. letech 20. století nahrazena moderní turbínou, která pak poháněla celé zařízení mlýna a pily.
Jižní stranu dvorce tvořil objekt pro odkládání nejrůznějšího zemědělského nářadí, pluhů a příručních vozíků. Byl umístěn kolmo na objekt mlýna, pod vozovkou hráze. Tento skladový prostor byl volně otevřen do dvora. V horní části tohoto objektu byl sklad mlýna, kde se uchovávaly např. pytle používané k plnění namletou moukou. Na boční straně tohoto skladiště odvrácené do dvora byla otevřená chodba, do které byl přístup z předsíně podkrovní světnice pro čeleď. Zde se sušilo prádlo a byl zde pěkný výhled do celého dvora. Tato chodba se podobala pavlačím Chebských dvorců.
Na východní straně dvorce stálo tzv. „Nové stavení“, které bylo postaveno roku 1839 ve stylu chebského hrázděného domu. V tomto domě se nacházela vydatná studánka, ze které byla pitná voda odváděna do žlabu na dvoře usedlosti. Nalevo od předsíně tohoto domu byla stáj dobytka, do které bylo možno vejít také separátně ze dvora. V této stáji bylo místo pro 16 kusů hovězího dobytka. Napravo odtud pak byla koňská stáj, která byla také separátně přístupná ze dvora. Sloužila také jako kurník.
Z dolní předsíně vedlo široké točené schodiště do horní předsíně. Napravo od ní se nacházela prostorná obytná světnice nového stavení a nalevo pak podkrovní prostor, kde se nacházely řezačky pícnin. Z horní předsíně se vcházelo také do „výtopny“ nového stavení, ze které se přikládalo do velkých kachlových kamen nacházejících se v obývací světnici. Odtud bylo možno obsluhovat také pec na pečení chleba přistavěnou k východní straně nového stavení. Z podkroví s řezačkami bylo možno projít na sousední pícninovou půdu, která měla velká vrata, kterými se na ni pícnina dopravovala. Vedle výtopny se nacházela ještě jedna komora na skladování řezanky. Nad obytnou světnicí a pícninovým podkrovím se nacházela půda, která sloužila k uskladnění obilí.
Na nové stavení navazovala hlavní brána usedlosti, kterou bylo možno zevnitř uzavřít mohutnou zásuvnou závorou. V jejím levém křídle pak byla malá vstupní branka.
Severní stranu dvorce tvořila velká stodola s prostorným mlatem, nad kterým se nacházela 3 stodolní patra. Napravo a nalevo těchto stodolních pater byly velké prostory pro uskladnění sena. V přízemí napravo od mlatu byl do dvora otevřený prostor, kde byly zaparkovány velké žebřiňáky. Vedle se pak nacházel chlívek pro vepře a bouda pro psa.
Prostor mezi stodolou a budovou mlýna pak uzavírala kůlna s vestavěným záchodkem a vrátky, kterými bylo možno projít do sousedící severní zahrady.
K budově mlýna byl zvenčí přistavěn objekt pily, jejíž katr byl poháněn původně mlýnským kolem, poté novou turbínou. Ta poháněla také kotoučovou pilu a dynamo, které vyrábělo elektrický proud rozváděný do celé usedlosti.
Na druhé straně hráze pak stál malý tzv. "krupný" a "olejný" mlýn. Byla to masivní kamenná budova, ve které se nacházel lis na lisování oleje a zařízený na výrobu krup. Obě zařízení byla poháněna vodním kolem.
Na severní straně za mlýnem pak stál velký včelín.
Popis dvorce
Pozemky patřící k mlýnu:
V majetku mlýna byly následující pozemky:
Louky: 9,8 ha
Pastviny: 1,2 ha
Orná půda: 5,0 ha
Lesní plochy: 2,6 ha
Rybník: 5,5 ha
Zastavěná plocha: 0,1 ha
Celkem: 24,2 ha
Ještě pár slov k někdejším německým místním názvům. Část za rybníkem ve směru na Friedersreuth/Pastviny, kde se nacházelo 13 domů, se nazývala Bahnelbrück, prostor před rybníkem, kolem mostku přes potok, se nazýval Brenntviertel a stály zde 2 usedlosti. Oba tyto výrazy podle německého výkladu znamenají něco jako "průchozí místo v mokřadě". Místo kolem dnešní bývalé vodárny, taktéž s 13 domy, se pak nazývalo Ziegenrück. Dnes je prostor kolem Mlýnského rybníka na mapách uváděn jako Na dole. Tento český název nemá žádné historické opodstatnění a vznikl na počátku 50.let při horečném přejmenovávání místních německých názvů. Vychází pravděpodobně, stejně jako Dolíška (oficiální název je Mlýnský rybník), z dolní polohy rybníka, přičemž horní rybník je Nový rybník ve Studánce ležící na stejném potoce. V dřívějších dobách takto byly tyto rybníky občas označovány i původními německými starousedlíky. V okolí se žádný důl nikdy nevyskytoval. V prostoru někdejšího mlýnu Sandmühle se v raném středověku povrchově těžily různé rudy, po této činnosti tam měly být různé stopy(haldy, propadliny, apod.) ještě před válkou.
Zdroj:: Die Ponelmühle von Albin Fuchs, 1960; Rossbacher Heimatbuch, 1970;
Orts- u. Flurnamen des Ascher Bezirkes von Richard Rogler, 1955;
Dokument o prodeji mlýna (Teichmühle) z 5. září 1662
Ponelmühle počátkem 20.století, ještě před zbudováním nové rybniční hráze, vpravo je patrná malá mlýnice na lisování oleje
Mlecí kámen u mlýnice na lisování oleje, v pozadí zahradní restaurace
Dva záběry vjezdu do Ponelmühle, do mlýna se sjíždělo z hráze rybníka; foto: Stiftung Ascher Kulturbesitz Rehau
Kresba vjezdu do Ponelmühle
Jižní trakt dvorce s pavlačí
Dva záběry do dvora Ponelmühle
Kuchyně mlýna
Katr Ponelmühle, kde se řezalo dřevo
Pohled na Ponelmühle odzdola, vlevo nahoře patrná koruna hráze
Ponelmühle s dámským osazenstvem mlýna; foto: Stiftung Ascher Kulturbesitz Rehau
Ponelmühle již s novou rybniční hrází, kolem roku 1930
Nezvyklý pohled na Ponelmühle a přilehlý rybník s pramičkami, 30. léta 20. století; foto: Stiftung Ascher Kulturbesitz Rehau
Nové obytné stavení Ponelmühle ve stylu Chebského hrázděného domu, foceno 1937; foto: Stiftung Ascher Kulturbesitz Rehau
Pohled od lavičky, která stála nedaleko dnešního památného dubu, 1935
Předposlední a poslední mlynář na Ponelmühle; foto: Stiftung Ascher Kulturbesitz Rehau
Reklama na pláž na tehdejším rybníku Ponelteich, 30. léta 20. století
Skokanská věž na rybníku Ponelteich, 30. léta 20. století
Skokanská věž v zimním období, v pozadí Ponelmühle, 30. léta 20. století
Zahradní restaurace na rybníku Ponelteich, 30. léta 20. století
Pohnelteich s Ponelmühle, 30. léta 20. století
Výlov Pohnelteichu v roce 1937; foto: Stiftung Ascher Kulturbesitz Rehau
Pohled na část Bahnelbrück v místech dnešního přepadu, zimní období 30. let 20. století
Stav hráze a odtoku před plánovanou rekonstrukcí; © Thonbrunn 2015
