Wernersreuth / Vernéřov 1.

Datum zveřejnění: 17. července 2026

Obsah

1. Popis obce
2. Název obce
3. Místní části
4. Historický vývoj
5. Počet obyvatelstva
6. Zámek
7. Živnosti
8. Spolkový život
9. Hostince
10. Mlýny
11. Škola
12. Hřbitov + válečný pomník
13. Kalkovna
14. Vila Martha
15. Petrův pramen

1. Popis obce

Obec a školní obvod Vernéřov se rozkládá na ploše 836 ha 89 a. Z toho připadá 158 ha na úrodnou ornou půdu, 441 ha na lesy a 160 ha na pastviny; zbývající část rozlohy tvoří lučiny a rašeliniště, zahrady, vodní plochy, silnice a cesty, jakož i stavební pozemky. Obec leží v hluboké, lesy obklopené kotlině. V údolí stojí domy ve skupinách, zatímco na svazích a na vyvýšeninách jsou jednotlivé usedlosti rozptýlené. Obec Vernéřov sousedí s obcemi Nebesa, Aš, Dolní Paseky a horní Paseky. Na východě sousedí Vernéřov s německým Saskem.

Vernéřov na katastrální mapě z roku 1841; Zdroj: ČÚZK

2. Název obce

V Ašském dialektu: Weanaschraat

Německý název obce Vernéřov (Wernersreuth) prošel postupně následnými tvary: 1395 Wernhersrewt, 1555 Wernerßreut, 1692 Wernersreuth, 1841 Wernersreith

Wernersreuth je poprvé zmíněn v listině z roku 1395 (Wernhersrewt), tedy v době, kdy se rod Zedtwitzů na Ašsku ještě neusadil. Ke kterému rodu patřil zakladatel rytířského statku či panského dvora ve Vernéřově není známo. Mezi členy rodu Neippergů, předchůdcům dynastie Zedtwitzů na Ašsku, není uváděn žádný Werner. V sousední obci Dolní Paseky (Niederreuth), sídlili na počátku 15. století na tamním vodním tvrzišti Reitzensteinerové; v té době však ovládali pouze vesnice Dolní a Horní Paseky (Niederreuth a Oberreuth). Ve Vernéřově není doloženo žádné staré panské sídlo, jaké bylo v sousedních Dolních Pasekách, stála zde pouze nápadná jednopodlažní budova na vyvýšenině jihozápadně od Sorgerova mlýna, které se říkalo „zámek“ (jedná se o novou stavbu postavenou po požáru původního stavení poplužního dvora).

Podle J. Tittmanna (1893) měl být název obce odvozen od „Wernera hospodařícího na Reuthu“, jenž měl žít v domě č.p. 57. J. R. Rogler oproti tomu míní, že název obce Vernéřov je odvozen od německého výrazu „Reut eines Wernher“ = Werner (česky: vymýcený pozemek strážce území). Musel to být šlechtický zakladatel obce, protože nejlepší orná půda uprostřed obce patřila výlučně třem panským (robotním) dvorům, které v dávných dobách jistě tvořily jednotný uzavřený celek, tedy pravděpodobně staré rytířské panství nebo celý, dosud nerozdělený panský hospodářský dvůr. Všechny zemědělské usedlosti ve Vernéřově mají poměrně nevýhodnou polohu v horském terénu a z velké části kamenitou půdu.

Prof. H. Braun je toho názoru, že obec byla založena hornofranckými kolonizátory, kteří sem přišli z Wernersreuthu u Waldsassenu (tato obec existuje dodnes). Ti sem údajně přinesli i název jejich původní obce.

Žádná z těchto tezí však není historicky doložena.

3. Místní části

Vernéřov patřil svou rozlohou obecních parcel k největší obci na Ašsku. Plocha obce se rozprostírala od přilehlé oblasti Halštrova (Elster) až po saskou zemskou hranici. Tento široký rozptyl vedl ke vzniku nápadité místní geografie s originálními názvy jednotlivých částí.

V roce 1785 byl katastr obce Vernéřov rozdělen do následujících částí (viz náčrtek níže): 1. Ortsplatz, 2. Herren-Flur, 3. Berg-Flur, 4. Loh-Flur, 5. Lerchenpöhl-Flur, 6. Lederers-Flur, 7. Zeidelweydt-Flur, 8. Elster-Flur, 9. Bühl-Flur, 10. Niederreuther Flur, 11. Trift-Flur, 12. Wießen-Flur, 13. Zinnberg-Flur, 14. Salaberg-Flur, 15. Tannig-Flur, 16. Himmelreichs-Flur.

Flur = katastrální území či niva. Překládat jednotlivé německé názvy nemá smysl, proto jsem je ponechal v originále.

Později byly Ortsfluren rozčleněny do následujích místních částí (viz vyobrazení níže): nejstaršími místními částmi byly: „Dorfmitte“ (Střed obce) a „Unterdorf“ (Dolní část).

Kolem tohoto jádra obce se nacházeli místní části Laubbühel, Sand, Zinnberg, Reifacker, Salaberg, Klatschhausen, Kaltes Eck, Totschengasse, Lumpenhau, Hut, ve směru na Horní Paseky (Oberreuth) ležely části Pferdehut, Vogelherd a Kalkofen.

Mimo vyobrazenou výseč se pak na jihu nacházely ještě části Heidereuth (kdysi Rebersreuth) a Hinterhimmelreich (Zadní Nebesa), a na jihovýchodě pak lesnatá oblast Tannich s výletním hostincem Zum grünen Frosch (U zelené žáby).

Nejmladšími místními částmi byly Zeidelweide, Neue Häuser (Nové domy) na Ašské silnici a v roce 1930 vzniklá část Wassernot, jejíž název je odvozen od nedostatku studniční vody v této oblasti.

Místní části obce Vernéřov na leteckém snímkování z roku 1948, mimo tuto výseč ležely ještě Heidereuth, Hinterhimmelreich a Tannich

4. Historický vývoj

Od raného středověku patřil Verneřov k panství pánů z Neubergu, kteří jej v roce 1413 prodali rodu Zedtwitzů. Obec se stala významným centrem těžby cínu, která zde kvetla především v 15. a 16. století na úpatí hory Zinnberg.

Dobývání cínu:

Již v chebské daňové knize z roku 1395 je uvedeno pět obyvatel Vernéřova výslovně jako horníci z cínového dolu.

Těžba je spolehlivě doložena již na počátku 15. století. V roce 1417 (a znovu v roce 1425) si město Cheb stěžovalo, že Jindřich von Zedtwitz na svých statcích sám taví cín a označuje jej vlastní pečetí, místo aby využíval chebský monopol na tavení. Vytěžený cín se zpracovával v panském hamru, který byl později přestavěn na mlýn Glöckelmühle.

Od těžby cínu byl také odvozen název Zinnbergu, kopce, který prudce stoupá ve východní části obce u místní části Sand (dnes Na pískách). Ještě dnes dokládají někdejší těžební činnost četné propady a haldy vytěžené suti. V kopci se dodnes nachází uzamčené a z části zavalené štoly.

Těžba cínu byla ukončena počátkem 17. století, což dokládá lenní list z roku 1606, ve kterém se uvádí, že těžba v té době již neprobíhala. Ve druhé polovině 17. století došlo k dalším pokusům o těžbu, výnosy však byly tak mizerné, že byla záhy opět ukončena.

Další sondy pak byly prováděny těsně před 1. světovou válkou a na počátku 50. let minulého století, jejich výsledek však nebyl uspokojující, proto k žádné obnově těžby již nikdy nedošlo.

V roce 1873 se Vernéřov stal samostatnou politickou obcí. Před tímto rokem tvořil Vernéřov tzv. „obec s širší působností“, kterou tvořily pozdější sousední obce Dolní Paseky (Niederreuth), Horní Paseky (Oberreuth) a Mokřiny (Nassengrub). V té době spadalo pod správu Vernéřova rozsáhlé území, které zahrnovalo téměř celé údolí řeky Halštrova a její okolní svahy.

V roce 1873 se jako první odčlenila obec Dolní Paseky, jenž se stala samostatnou politickou obcí. O rok později, roku 1874, se osamostatnily i obě zbývající obce Horní Paseky a Mokřiny.

Tímto rozdělením skončila společná samospráva a Vernéřov začal fungovat jako samostatná politická jednotka. To mělo významné důsledky, neboť bylo možné zahájit nejrůznější důležité infrastrukturní projekty, jako byla např. výstavba řádného silničního spojení mezi Vernéřovem a Dolními Pasekami.

Obecní správa:

Obecní razítka a úřední zálepky

Starostové obce Vernéřov:

Prvním doloženým starostou obce Vernéřov po zavedení obecní samosprávy byl Johann Adam Prechtel (bývalý mlynář z mlýna Rangmühle v Dolních Pasekách), který tuto funkci zastával v letech 1850 až 1874.

Po definitivním oddělení „sousedních“ obcí v roce 1874 jsou jména starostů Vernéřova zaznamenána v nepřetržitém pořadí od roku 1892:

1892-1896
Wölfl Simon (hostinec Schneider čp.80),
obecní radní: Johann Beilschmidt (hostinec Beilschmidt čp.25), Johann Wunderlich (Unterdorf čp.70), Johann Hädler (horní mlýn Hädler-Mühle čp.4);
ca. 1896-1900
Johann Beilschmidt, hostinský (čp. 25),
obecní radní: Johann Müller, kapelník a zemědělec (čp. 39); Johann Robisch, zemědělec (čp. 97); Adam Fuchs, zemědělec;
1900-1918
Johann Müller, kapelník a zemědělec (čp. 39);
1918-1930
Lorenz Wagner, hostinský (čp. 15), místostarosta: Gustav Beilschmidt, hostinský (čp. 25);
1930-1932
Eduard Merz, zedník a kolonialista (čp. 51);
1932-1935
Johann Künzel, zemědělec (čp. 53);
1935-1938
Gustav Beilschmidt, hostinský (čp. 25);
1938-1941
Simon Feiler (čp. 150);
1941-1945
Julius Lederer (čp. 31).

Industrializace a modernizace v 19. a 20. století

Vernéřov byl po staletí typickou poddanskou vesnicí. Obyvatelé robotovali pro vrchnost. Teprve v roce 1848 byla dědičná poddanost a robota zrušena, což obyvatelé oslavili pokřikem „Svoboda!“.

Díky blízkosti průmyslového města Aš se vesnice postupně proměňovala. Mnoho obyvatel pracovalo jako domácí tkalci nebo dojíždělo jako kvalifikovaní dělníci do textilních továren v Aši.

Z obecní kroniky

1844: Veřejná poprava Johanna Heinricha Künzela, známého jako „Wernerschreitha Schneida“ (vernéřovský krejčí), v Chebu kvůli loupežné vraždě.

1873–1874: Administrativní osamostatnění obce; původní „obec s širší působností“, do kterého spadaly také Dolní Paseky (Niederreuth), Horní Paseky (Oberreuth) a Mokřiny (Nassengrub), byla rozdělena do jednotlivých samostatných částí.

1883: Zřízení vlastního hřbitova pro obě konfese v místní části „Reifacker“ (dříve byli mrtví pohřbíváni v Aši).

1883: Založení místních Dobrovolných hasičů.

1892: Zvolením Simona Wölfla do funkce starosty obce začíná nepřetržitě dokumentovaná řada starostů samosprávné obce.

5. února 1893: Velký požár „zámku“ (dům čp. 69), ve kterém byla z důvodů nedostatku místa dočasně umístěna třetí školní třída.

1894–1896: Slavnostní vysvěcení a otevření nové reprezentativní školní budovy.

1898: Zbudování zařízení na pálení vápna (kalkovny) na vrchu místní části Hut.

6. listopad 1898: Slavnostní odhalení pramene Halštrova za účasti několika stovek občanů z Čech a Saska.

28. června 1906 zničila silná bouře s kroupami během půl hodiny celou úrodu obilí a brambor v obci.

1907: Vernéřovský tkadlec a obchodník s mlékem Albin Dötsch byl jako sociální demokrat zvolen do Vídeňské říšské rady.

1910: Obec se svými 1257 obyvateli dosáhla historicky dosud svého nejvyššího počtu obyvatel.

17. července 1911 se ve Vernéřově poprvé rozsvítilo elektrické světlo.

1911–1912: Výstavba moderní okresní silnice Aš–Vernéřov–Horní Paseky, kterou zbudovali italští stavební dělníci.

1923–1924: Zbudování nového silničního úseku z Mokřin do Vernéřova.

25. srpna 1925: Slavnostní odhalení válečného pomníku padlých v 1. světové válce v zahradě obecné školy.

1930: Velký požár zcela zničil usedlost „Salabauer“ (čp. 17); v roce 1932 byl na jejím místě vystavěn moderní vzorový statek.

1931–1935: Světová hospodářská krize vede k masové nezaměstnanosti; obec se snaží zmírnit nouzi pomocí nouzových prací (jako je výstavba rybníků).

1945: Konec války - detailní popis místních událostí naleznete ZDE.

1945–1946: Vyhnání téměř výlučně německého obyvatelstva po skončení druhé světové války. Obec je přejmenována na Verneřov (původně Wernersreuth); v následujících desetiletích dojde k demolici velké části historických budov a usedlostí, včetně místních částí Salerberg, Hut a Himmelreich.

5. Počet obyvatel

Vývoj počtu domů a obyvatel ve Vernéřově je uveden v následující tabulce:

6. Zámek

Na úpatí kopce Laubbühel stál vernéřovský „zámek“ (kronikáři jej nazývali také „Ovčín“). Jednalo se o poplužní dvůr patřící k schönbachské linii hrabat von Zedtwitz, kteří zde však sami nikdy nebydleli.

Znázornění zámku na „nejstarší mapě Ašska“ z doby kolem roku 1620

Poplužní dvůr na základech prastarého kamenného hradiště zde zbudovali již hrabata z Neubergu; když jej v roce 1413 museli prodat rodu Zedtwitzů, ti jej pak přestavěli na „zámeček“. Kolem roku 1620 bylo vytištěno jeho schematické vyobrazení (vlevo).

Při jednom z opakovaných dělení dědictví mezi členy rodiny Zedtwitzů jsou v roce 1647 ve Vernéřově zmíněny mimo jiné tři panské (robotní) dvory, které připadly „mladému urozenému“ Hansi Georgovi Zedtwitzovi, jednomu z dědiců. Tři robotní statkáři Gemeinhardt, Eberl a Wunderlich museli čtyři dny v týdnu, rok co rok, pracovat s koňským spřežením na vernéřovském statku. Na obdělávání vlastních statků jim proto mnoho nezbývalo. V dokumentu o dělení dědictví, který byl nalezen v archivu zámku Schönbach (Krásná), jsou jako poddaní ve Vernéřově uvedena jména Wettengel, Goßler, Kolb, Hendel a Baumgärtel. Museli plnit po celý rok to, co jim bylo nařízeno.

Od roku 1650 toužili všichni šlechtici po nových, honosných zámcích. Ačkoli měli Zedtwitzové k dispozici mnohem menší prostředky (z papíren a pivovarských práv), největší příjmy však měli ze svých poddaných: jejich manuální práce a poskytování potahů, lnu a drůbeže, výnosy ze sýra a desátky z ovsa, povinnost předení a daň z hrachu, poplatek z prodeje vajec, svatomikulášský a svatomartinský poplatek, jak vyplývá z přehledu „celkových příjmů kolem roku 1690“. „Náklady na rozmařilé výdaje tedy nesli poddaní, kteří by však právě v letech po těžkém období třicetileté války (1618–1648) potřebovali šetřit...“

Kolem roku 1650 byl statek v Krásné vypálen cikány a Hans Georg von Zedtwitz si na místě požáru ihned postavil svůj nový zámek. Místní vernéřovští rolníci si v petici adresované císaři stěžovali, že museli „na novou stavbu v Krásné dovážet veškerý potřebný materiál, jako jsou kameny, vápno, písek, stavební dřevo, prkna a šindele“, ba dokonce i „kachlová kamna z Hofu“. O dočasném přestěhování se do Vernéřova jako „nouzového ubytování“ není nikde žádná zmínka – což naznačuje, že v té době tam ještě nestála žádná nová budova. Konečná podoba místního „zámku“ vznikla zřejmě až kolem roku 1700.

Po roce 1800 přešel zámek v důsledku dalšího dědického dělení majetku do rukou Schönbachské větve rodu Zedtwitzů. V té době v zámku sídlila také třetí školní třída, neboť stará škola (č. 94) již nestačila pojmout rostoucí počet dětí. „Vedle nádrže na jímání pramenité vody na severozápadní straně vedlo schodiště nahoru do prvního patra přímo do učebny. Po zdi se vinul břečťan, který školní inspekce nechala odstranit, protože byl údajně jedovatý. Vodní jímka s čistou vodou z pramene zurčícího dnem i nocí zásobovala dobytek, napájela malý zámecký rybník, a poskytovala vodu nájemci i nájemníkům.“

Zedtwitzové vždy zámek pouze pronajímali nájemcům, nikdy z něj neudělali poplužní dvůr. Proto se zámek zachoval v neporušeném stavu, zatímco ostatní původní poplužní dvory byly rozděleny dědictvím na menší jednotky. K nájemcům patřili: 1786 Joh. Christoph Beyer, nájemce a chovatel ovcí; v 19. století: Wunderlich; 1906: Johannes Federer; 1920: Schindler.

5. února 1893 budova vyhořela, ale byla znovu postavena „ovšem ne tak úplně podle původního vzhledu“. Spolu s ní shořela i kronika, která se vedla od roku 1740. Novostavba po požáru se nápadně podobale zámku v Krásné. Jako poslední hraběcí majitel je v roce 1906 uveden Karl Max von Zedtwitz. ten na přelomu roku 1925/26 prodal zámek, který se mezitím stal nájemním domem, Michaelu Künzelovi, jenž jej předal své dceři Idě, provdané Heinrichové. Pětičlenná rodina Heinrichových obývala přízemí, v horním patře pak bydlelo dalších 7 partají.

Po vyhnání původního německého obyvatelstva přešel někdejší zámek do správy místního zemědělského družstva, jenž ho mimo jiné používalo k ustájení dobytka. Objekt postupně chátral, až byl v roce 1982 zbourán; na jeho místě byl v roce 2007 postaven nový obytný dům.

Vernéřovský zámek, vlevo 1966, vpravo pak 1982 - krátce před zbouráním; foto: Stiftung Ascher Kulturbesitz Rehau

7. Živnosti

Vernéřovští sedláci

Vernéřov byla především zemědělská vesnice. Bylo zde evidováno 127 zemědělských usedlostí. Asi 30 zemědělců vlastnilo pozemky o rozloze 5 až 20 hektarů. Většina z nich však vlastnila pozemky o rozloze pouze 0,5 až 2 hektary. Tito zemědělci měli zemědělství jen jako vedlejší živnost, povětšinou docházeli za prací do Aše, zatímco jejich ženy se staraly o malé hospodářství.

V obci samozřejmě působily i další živnosti. V příslušných adresářích jsou uvedeny následující:

1906: 33 zedníků, 68 tkalců, 11 tesařů, 7 kramářů, 6 hostinských, 3 prodejci mléka, 3 truhláři, 3 ševci, 3 muzikanti, 1 pekař, 1 řezník, 1 kovář

1923: 2 pekaři, 7 hostinských, 5 kramářů, 3 mlynáři, 1 výrobce šindelů, 1 kovář, 1 krejčí, 2 ševci, 2 truhláři

1930: 3 pekaři, 4 výrobci smyčců, 1 holič, 7 hostinských, 6 koloniálů, 2 porodní báby, 2 prodejci mléka, 3 mlynáři, 1 kovář, 2 krejčí, 5 ševců, 4 truhláři, 5 trafikantů, 1 kolař

1941: 2 pekaři, 1 plnírna piva, 1 dámská krejčí, 1 řezník, 1 holič, 7 hostinských, 6 koloniálů, 1 porodní bába, 1 kapelník, 1 prodejce uhlí, 5 nájemných dělníků, 1 malíř/lakýrník, 7 prodejců mléka, 1 výrobce šindelů, 1 kovář, 2 krejčí, 3 ševci, 3 truhláři, 4 trafikanti, 1 kolař

8. Spolkový život

Ve Vernéřově existovalo v průběhu doby celkem 15 společenských spolků; všechny jsou uvedeny v následující tabulce.

Následně jsou detailně uvedeny vernéřovské spolky z roku 1906:

Spolek válečných vysloužilců (Militär-Veteranen-Verein) (122 členů):
Předseda: Johann Müller, účetní: Johann Möschler, zapisovatel: Simon Ploß,
Schůze se konaly každou první neděli v měsíci. Spolkový lokál: hostinec Beilschmidt čp. 25.

Vernéřovští vojenští vysloužilci před hostincem Beilschmidt, nedatováno

Pohřební spolek (Leichenkassenverein) (1140 členů):
Předseda: Simon Paul, účetní: Gottlieb Wagner.

Společenský klub „Bratrská láska“ (Geselligkeitsverein „Bruderliebe“) (133 členů):
Předseda: Johann Fischer, účetní: Adolf Winterstern,
Schůze se konaly každý měsíc. Spolkový lokál: hostinec Johann Wölfel čp. 80.

Společenský klub „Přátelství“ (Geselligkeitsverein „Freundschaft“) (58 členů):
Předseda: Johann Beilschmidt, účetní: August Köhler,
Schůze se konaly každý měsíc. Spolkový lokál: hostinec Beilschmidt čp. 25.

Německý národní svaz „Eichstamm (Dubový kmen)“ (75 členů):
Předseda: Gustav Feiler, účetní: Christof Merz, zapisovatel: Michael Merz,
Schůze se konaly každou druhou neděli v měsíci. Spolkový lokál: hostinec Julius Müller čp. 31.

Zemědělské Kasino (58 členů):
Předseda: Simon Paul, účetní: August Köhler, zapisovatel: Michael Merz,
Schůze se konaly čtvrtletně. Spolkový lokál: hostinec Julius Müller čp. 31.

Dobrovolní hasiči (74 členů):
Velitel: Johann Robisch, zapisovatel und účetní: Julius Spitzbarth,
Schůze se konaly každý měsíc. V rámci hasičů působil také takz. „Hasičský pěvecký spolek“.

Tělocvičný a atletický klub:
(bez stanov).

Vernéřovský tělocvičný spolek, nedatováno

Po záboru Sudet Třetí říší v roce 1938 byly všechny místní spolky zrušeny a nahrazeny jednotnými státními organizacemi.

9. Hostince

V obci se kdysi nacházelo 7 hostinců:

Hostinec Zum Elstertal, čp. 15;

Hostinec Beilschmidt, čp. 25;

Hostinec Feiler, čp. 31;

Gowerův hostinec , čp. 61;

Hostinec Wölfel, čp. 80;

Zum grünen Frosch, čp. 117;

Hostinec Max Trapp, čp. 157;

Po vyhnání původního německého obyvatelstva byly Čechy provozovány 2 hostince. Do konce 80tých let 20. století někdejší hostinec Feiler a zhruba do roku 2020 (s různými přestávkami) hostinec Beilschmidt (po válce U Špreňarů). Momentálně (2026) v obci není žádný funkční hostinec. V letním období je vedle někdejšího hostince U Špreňarů v provozu "mobilní občerstvení".

Více o někdejších vernéřovských hostincích naleznete ZDE.

10. Mlýny

Ve Vernéřově kdysi klapalo 6 mlýnů, a sice:

Horní Hädlerův mlýn, čp. 4;

Dolní Hädlerův mlýn, čp. 114;

Goßlerův mlýn, čp. 12/13;

Glöckelmühle, čp. 27;

Horní mlýn Sorgmühle, čp. 70;

Dolní (nový) mlýn Sorgmühle, čp. 101;

Vnitřní vybavení Goßlerova mlýna 1920

Do současnosti se dochoval obytný dům Glöckelmühle.

Více o někdejších vernéřovských mlýnech naleznete ZDE.

11. Škola

Vernéřovská školní dítka v roce 1931

Výuka ve Vernéřově probíhala přibližně od roku 1740, zpočátku však pouze v zimě. V té době vyučovali řemeslníci, kteří svou činnost v zimě nemohli provádět, nebo vysloužilí vojáci. Uváděni byli např. tkadlec plátna Paulus Klier a zedník Ulrich Kropf. V roce 1800 došlo k odloučení obou církevních konfesí. Protestantských dětí v té době bylo 100, katolických pak 10.

Na evangelické škole působil v letech 1804–1835 jako učitel Johann Huster; jeho nástupcem se stal zedník Simon Ploß. Ten v roce 1836 postavil první školní budovu; přesněji řečeno, postavil si vlastní dům, ve kterém vyhradil jednu místnost jako školní třídu. V roce 1873 byly obě školy (katolická a evangelická) sloučeny do jedné veřejné základní školy. Již kolem roku 1890 bylo nutné zřídit tři třídy. Dvě z nich byly umístěny v Ploßově domě, třetí pak byla v roce 1879 zřízena na „zámku“ za velmi skromných podmínek. Již v roce 1879 měla škola k dispozici školní knihovnu.

Když v roce 1893 vyhořel zámek, stalo se školství aktuálním problémem obce. Tento problém se vyřešil výstavbou školní budovy v roce 1896, která byla na tehdejší poměry velmi prostorná. Postavena byla v místní části Reifacker, v centrální části pozdější okresní silnice. Budova později poskytla prostor také pro zemědělskou školu s dojíždějícími studenty, jejíž spádová oblast sahala daleko za hranice Vernéřova. Od roku 1910 až ca. do roku 1920 měla škola čtyři třídy; na začátku školního roku 1910/1911 navštěvovalo školu 252 dětí.

Škola fungovala i v poválečném období. Výuka byla ukončena v roce 1963 a od té doby chodí děti do školy v Aši.

Školní budova ve 30. letech 20. století

Škola v roce 2025; foto: ‌ © Thonbrunn

12. Hřbitov + válečný pomník

Hřbitov

(z obecní kroniky)

Špatný stav místních cest a velká vzdálenost od evangelického hřbitova v Aši, to byly zřejmě důvody, které přiměly obyvatele Vernéřova ke zřízení místního hřbitova. V roce 1882 proběhla v této věci řada přípravných prací, jednání a vyjednávání. V roce 1883 pak došlo k zakoupení potřebného pozemku.

V §1 „Hřbitovního řádu a správy ve Vernéřově“ je uvedeno: „Vernéřovský hřbitov, pozemková parcela č. 674/26, byl na základě kupní smlouvy ze dne 1. ledna 1883 zapsán jako majetek obce Vernéřov. Na základě smluv ze dne 17. ledna 1883 a 30. října 1894 se v katastrálním výpisu Z 202-Wernersreuth na listu B uvádí poznámka, že jako vlastník nemělo být zapsáno obecní zastupitelstvo Vernéřova, nýbrž samotná obec Vernéřov.

Hřbitov byl oplocen vzhledným plotem, byla vyhloubena studna s čerpadlem a zbudována márnice, kde byly umístěny máry. Od otevření hřbitova na něm bylo do 31. prosince 1933 pochováno 991 dospělých osob, z toho 684 mužských a 307 ženských. Pochovaných dětí pak bylo 418.

Po odsunu původního obyvatelstva se na hřbitově ještě několik let pohřbívalo. Později však byli zesnulí pohřbíváni na ašském centrálním hřbitově. Místní hřbitov pak začal postupně chátrat, četné náhrobní desky byly povaleny a vše postupně zarostlo bílím a nálety. Po sametové revoluci pak došlo k revitalizaci hřbitova za aktivní účasti původních vyhnaných obyvatel. Zachovalé náhrobní desky byly vyrovnány podél hřbitovní zdi.

Vernéřovský hřbitov v listopadu 2025; foto: ‌ © Thonbrunn

Obrazovou galerii z revitalizace vernéřovského hřbitova naleznete ZDE

Válečný pomník

Vysvěcení vernéřovského válečného pomníku v roce 1925

Na jaře roku 1924 vznikl výbor pro zbudování válečného pomníku složený ze zástupců místních spolků.

25. srpna 1925 byl ve školní zahradě odhalen válečný památník věnovaný 52 padlým z první světové války. Celkové stavební náklady činily 9 500 korun, tyto prostředky byly získány z veřejné sbírky. Je s podivem, že válečný památník přečkal těžké poválečné období v dobrém stavu a dochoval se až do dnešních dnů. V roce 2020 byl odborně restaurován.

Vernéřovský válečný pomník kolem roku 1930, v roce 2016 a 2025

Více o padlých, pohřešovaných a zesnulých během obou světových válek naleznete ZDE.

13. Kalkovna

Pohled na Vernéřov, kalkovna je vyznačena šipkou

Jednalo se o kombinovaný podnik sestávající z vápenné pece na získávání a pálení vápna (surového vápna) a z navazující cihelny. Zařízení bylo vybudováno v roce 1898 říšským hrabětem Franzem Zedtwitzem z Doubravy.

Vápenná pec stála na vyvýšenině jihovýchodně od vrchu Salerberg, na okraji lesa Tannich, nad místní částí Hut. Komín zařízení byl díky své exponované poloze viditelný z velké vzdálenosti. Ačkoli se zde těžený vápenec považoval za velmi kvalitní, ukázalo se, že jeho těžba není rentabilní. Důvodem byla nízká výtěžnost vápencového ložiska a špatná kvalita jílu pro cihelnu.

Provoz byl po zhruba deseti letech opět ukončen. 21. května 1917 koupil statek zemědělec Johannes Künzel z Horních Pasek. Nechal zbourat charakteristický komín a budovy přeměnil na zemědělský podnik. Přiléhající pozemky získal továrník Adolf Künzel z Aše za účelem jejich zalesnění.

14. Villa Martha

V roce 1911 chtěl „doubravský hrabě“ Zedtwitz prodat svou cihelnu na Kalkovně. Zájem projevil průmyslník ze saského Treuenu. Chtěl ve Vernéřově postavit továrnu na pletené zboží. K bydlení si nejprve pořídili dům čp. 144, kde byla dílna na výrobu břidlicových střešních krytin. Mladý průmyslník nechal dům zbourat a na jeho místě nechal ještě téhož roku postavit vilu – jako výchozí bod pro založení firmy; číslo domu zůstalo stejné: Vernéřov 144.

Jeho průmyslové plány však nebyly nikdy realizovány. V roce 1916 byla vila prodána za 10 000 korun Martinu Kellerovi z Pastvin (Friedersreuth), který ji pak v roce 1925 prodal Ašské zdravotní pojišťovně za 30 000 korun – a sice se ztrátou, neboť česká koruna měly nyní pouze desetinu kupní síly starých rakouských korun.

V roce 1922 zde pokladna zřídila pro své členy rekreační zařízení se sedmi lůžky. Chtěla rozšířit svůj pozemek, ale soused Andreas Feiler, starý mládenec, jí v tom bránil. Až do vyhnání se tam rodina Beierových starala o kuchyni, péči o nemocné a správu domu.

Po odsunu měla být vila Martha údajně předána do správy Klubu českých turistů. Tento údaj je však bez záruky a podle mne i trochu sporný, neboť v příhraničních oblastech byl turismus velmi omezován, aby se předešlo nebezpečí překonání státní hranic směrem na Západ. Na konci 60. let sloužila vila jako ubytovna lesních dělníků (až do konce cca. 80. let).

Vernéřovská vila Martha, vlevo krátce po jejím zbudování, vpravo kolem 1930 s tehdejším správcem Bayerlem (stojící);
foto: Stiftung Ascher Kulturbesitz Rehau

Vernéřovská vila Martha, stav 2016; Foto: ‌ © Thonbrunn

Vernéřovská vila Martha, stav 2025; Foto: ‌ © Thonbrunn

15. Petrův pramen

Při stavbě okresní silnice na Horní Paseky (1904–1914) bylo nutné za mostem přes Halštrov přiříznout strmý svah Salabergu až po první serpentinovou zákrutu. Přitom se objevil vydatný pramen.

Jednoho pěkného teplého odpoledne šel kolem na vycházce továrník Gustav Geipel. Jeho žíznivý pes s vypláznutým jazykem spatřil, jak ze skály stéká voda, a začal hltat pramenící vodu. Geipel se na topmto místsě zastavil. Věděl, že jeho pes nikdy nepije špinavou vodu, i když měl sebevětší žízeň. Nechal proto pramen ohradit, umístit tam žulové koryto a místo upravit na odpočívadlo.

Pramen se dochoval dodnes, před nedávnem byl opraven (2024), voda však z něj vytéká pouze v jarním období.

Serpentiny na Horní Paseky, uprostřed je patrný Petrův pramen, vpravo slavnostní skupina "Svazu zemědělců"

Vernéřovský Petrův pramen, stav listopad 2025, ‌ © Thonbrunn

Zdroje:
Prof. Herbert Braun - Lebenslinien eines Dorfes: Wernersreuth 1989;
Benno Tins – Die eigenwillige Historie des Ascher Ländchens 1977;
J. Tittmann – Heimatkunde des Ascher Bezirkes 1893;
Johann Richard Rogler - Die Orts- u. Flurnamen d. Ascher Bezirkes 1955;
K. Alberti - Beiträge zur Geschichte d. Stadt Asch u. d. Ascher Bezirkes I-IV. 1937;
Ascherrundbrief - Heimatblatt für die aus dem Kreise Asch vertriebenen Deutschen, 1948 - 2024;
Adam Winter – Heimatkunde des Ascher Gebietes und Bezirkes, 3. Band, 1928;

Na následující straně naleznete seznam všech domů a jejich majitelů ve stavu v době odsunu v roce 1946.